Hledači mušlí
2 / 2
Polévka začala vřít. Už bylo načase, aby se objevil. Penelopa čekala, a když se ani deset minut po dvanácté neukázal, vyšla ven a hledala ho. Našla dokonale přiříznutý a přistřižený živý plot, doutnající oheň a hranici silných větví, seříznutých na délku krbového ohniště. Po zahradníkovi nebyla ani stopa. Vrátila se do domu a uvažovala, jestli se snad už po jediném dopoledni práce nabažil a zmizel, ale když vyhlédla z okna, spatřila jeho kolo tam, kam ho ráno postavil. Vydala se po štěrkové cestě dolů ke garáži a tam ho našla; seděl na obráceném kbelíku hned za vraty, ukusoval z nepříliš lákavého sendviče z bílého chleba a skláněl se nad křížovkou z Timesů. Když ho objevila v té studené, přecpané a neútulné kolně, rozhořčeně vypěnila. „Co tady, pro všechny svaté, děláte?“ Vyděšený jejím nečekaným příchodem a tónem hlasu upustil noviny, vyskočil a překotil plechové vědro, které se s ohlušujícím rámusem rozkutálelo po betonové podlaze. Ještě měl plnou pusu a musel sousto napřed rozžvýkat a polknout, než ze sebe dostal slovo. Zčervenal a zdál se hrozně rozpačitý. „Já... já jím oběd.“ „Oběd? Tomu říkáte oběd?!“ „Mám přece od dvanácti do jedné polední přestávku. Říkala jste, že je to tak v pořádku.“ „Ale ne tady. Ne v garáži a na převráceném kbelíku. Pojďte dovnitř a naobědvejte se se mnou. Myslela jsem, že je vám to jasné.“