Drahá Silvie
2 / 7
Ed Středa, 10:00 Sedne si s pocitem, že je sledován, přestože divákem je tady on sám. Ostatní právě opustili pokoj, a tak s ní náhle, otřeseně zůstane o samotě. Je zvláštní, že nejsou slyšet žádné hlasy. Žádný zvuk kromě toho, který vydávají dvě stále živá lidská těla. Bolestně si uvědomí, že poprvé po velice dlouhé době se má nepochybně k světu víc než ona. Ona se vždycky postará o to, aby nikomu neuniklo, že si života užívá plnými doušky. Že žije naplno, na plné pecky. Až ke konečkům prstů. K momentálně poněkud nateklým konečkům prstů. Jen se na ně podívejte. Někdo, možná zdravotní sestra, se pokusil ten korálově červený lak na nehty odstranit, ale je nepoddajný, zabarvil jí kůži a odhalil nehezké nehty zašlé od nikotinu. Flekaté rudé prsty. Zažloutlé nehty. Nelíbilo by se jí, že mu odhaluje něco tak osobního, a tak se snaží přestat dívat… ale ovšem, že to nejde. Ten neobvyklý pohled ho dočista přišpendlí k židli. Cítí, že ho sleduje, a i když to není pravda a i když se tolik snaží chovat vzpurně, odvrátí pohled. Tak. A jsou zase spolu. Sami. Nebyli spolu o samotě v jedné místnosti už… prostě od chvíle, co se rozvedli. Kolik to bude let? Takových… bože… jak už je to dlouho? Pět let? Tak nějak. Je tu ona. Dýchá. Je tu on. Dýchá taky. Hotovo. Tak nějak to vypadalo ke konci jejich manželství, vážně. Dva lidé vyplňující stejný prostor. Nic jiného už společného neměli. Jen ten kyslík. Pamatuje si, když to ještě bylo vzrušující, intimní, když dýchali jeden pro druhého. V noci se k ní tiskl a roztouženě vdechoval vzduch, který vydechovala. Dech života, jejich společný dech jejich společného života. Teď však dýchají každý úplně jinak. Slyší svůj dech. Je rychlý a přerývaný. Ladí s tím, jak mu úzkostí buší srdce, a tu a tam, když ho vyruší palčivé, děsivé myšlenky a on nevědomky zadrží dech, vynechá úplně. Její dýchání je naprosto cizí. Je sešněrované a hluboké. Pokojem rytmicky rezonují její plíce, přizvukují bučivému sípání dýchacího přístroje, k němuž je skrz obrovskou, ošklivou trubici v krku připojena. Silvie Shuteová se totiž navzdory veškerému domnělému životu ve svém těle nachází v kómatu. …„Dobrá, pro začátek si uděláme trochu pohodlí. Jé, promiň, ségra, ty samozřejmě nemůžeš. Toho si nevšímej, začnu znovu. Vydrž, jen co se uvelebím já…“ Jo jako obvykle drmolí. Plácá páté přes deváté, zatímco se snaží navodit klid k meditaci. Posadí se. „Oukej. Jdeme na to, Silvi. Ó, velcí vládci našeho vesmíru a všechny bohyně hojnosti, vyslyšte nás v těchto časech nouze. Prosím, nejste-li příliš zaneprázdnění, zapřísaháme vás, abyste ve své nekonečné moudrosti vyzvali všechny anděly a archanděly, co někde… tady jsou, a povolali je někam… sem. Svolávám všechny nanebevzaté, nechť se zde shromáždí, spojí síly a vytvoří diamantově bílé tekuté světlo tak silné, že uzdraví mou sestru Silvii a přivede ji ze spánku zpět do úrovně žití a zdraví. Nevadí, jestli zrovna nejsou po ruce všichni hlavní andělé, stačí, když přilítne pár těch nejdůležitějších.