Istanbulská mozaika
2 / 2
Asi o patnáct metrů dál jsem teď viděl červenou cihlovou zeď. Nebyly v ní však žádné dveře. V běhu jsem k té zdi zamířil. Nebyla by tam nějaká jiná cesta ven? Sloupy v řadě přede mnou byly silnější, snad třicet centimetrů široké. A nepříjemně povědomé. Pak mi to došlo. Živě jsem si vybavil fotku na internetu z videa, které ukazovalo Alekovo stětí. Došel jsem k silnějším sloupům. Nechtělo se mi tu být, ale něco mě táhlo kupředu jako magnet kovovou pilinu. Cítil jsem chlad. Jediným zvukem, který jsem slyšel, byl nyní můj vlastní dech. Podíval jsem se na řadu pilířů a pod tím dalším jsem uviděl tmavou skvrnu. Stalo se to tady? Popošel jsem blíž, sehnul se a dotkl se té skvrny. Byla suchá a trochu se drolila, když jsem po ní přejel prstem. Hlavou se mi hnaly všelijaké obrazy. Viděl jsem Aleka ležícího v márnici, celého bledého a s hlavou podivně oddálenou od těla. Pak jsem uviděl Irene v rakvi, vršek hlavy zakrytý béžovým závojem. Potom ten obrázek chudinky recepční. Tolik mrtvých. Tolik zla. Přál jsem si, aby ty obrazy zmizely. Nechtěly se ztratit.