Krátce přivřela víčka, v jejichž sépiově zabarvených vráskách se zřetelně zračila únava. Když opět oči otevřela, byl její pohled něžný a zračila se v něm náklonnost. „Vy jste vstoupil do našeho života, když už byly naše životní příběhy rozehrány. Poznal jste nás v našem nejlepším období, kdy všechny smutné a tragické skutky byly za námi a my jsme žili s jejich důsledky. Zkrátka, chci Rachel ušetřit stejných chyb, kterých jsem se dopustila já, a stejného, nevyhnutelného utrpení v jejich důsledku. Nehodlám ji ponechat napospas toliverskému prokletí...“