Můj wishlist Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profil
Právě čtu
O mně
..naivní snílek.. ..jeden z největších pesimistů své doby.. ..malý defčátko s hlavou plnou těžce filozofickejch myšlenek.. ..feťák emocí jakožto i všech možnejch pocitů.. ..cíťa k pohledání.. ..neználek s maskou nedbalého bohéma.. ..občasně též nebezpečný cholerik deroucí se na povrch skrz tříkilometrovou slupku ublíženého melancholika.. ..ve zcela výjimečných případech též nevhodně cynická mrcha.. :o)
Oblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje srdcovky
Moje odznaky
2019
2018
2017
2016
Moje čtenářské kolekce
Můj wishlist Moje aktivity
Ocitáme se v postapokalyptickém světě poté, co se k Zemi přiblíží Černá hvězda, zvedne obrovskou vlnu a ta zaplaví téměř všechny pevniny. Život se proto přesouvá pod vodu. Zbývající malá část souše se jmenuje Jericho a tvoří jej převážně už jen chátrající domy. Pouze hrstce lidí se podařilo utéct před potopou na Lodích svobody. Společnost je rozdělena na dvě části. První podlehla Kultu Černé hvězdy a snaží se přizpůsobit podvodnímu životu tím, že si nechá voperovat tzv. symbionta, díky kterému se s každým dnem víc a víc mění v rybu. Druhá část věří korporátní organizaci Nekonečno, jež usiluje o vědecké vyvrácení nekalých praktik Kultu. Jenže ani Nekonečno není bezchybné. Aby byl příběh pestřejší, vystupují v něm i všemožní roboti a androidi.
Čtenář tímto světem proplouvá a sleduje děj očima dvou sester. S Aphelion v šoku pozoruje, jak se po tom, co se upsala Kultu Černé hvězdy, děsivě a nenávratně mění v rybu a přichází tak o svou lidskost. S ambiciózní Perihelion zase podstupuje přijímací pohovor v laboratořích Nekonečna a postupně objevuje, jak to uvnitř organizace chodí. Dvě sestry, dvojčata, přesto jsou každá tak jiná. Stihnou si k sobě najít cestu a pomoci jedna druhé? Nebo zvítězí touha po kariéře, uznání a tvrdohlavost obou?
Při čtení jsem neřešila otázky jako třeba, jak je možné, aby na celé Zemi zůstalo jen jedno město, kde se najednou vzalo tolik vody, aby zaplavila celý svět, apod. Není to pro mě důležité. Autorka vytvořila zajímavý příběh odehrávající se v neotřelých kulisách, zasadila do něj pestré postavy s uvěřitelnými charaktery a vzniklo tak perfektní originální “podivno". Měla jsem už tu čest od Terky něco málo číst. Nyní opět nezklamala, takže se příště určitě zase pustím do nějaké její knížky. :o)
Tento příspěvek prozrazuje důležité momenty děje, proto je skrytý, abychom vám nepokazili zážitek ze čtení.
Omdenův otec vlastní nevěstinec a plánuje, že syn po něm jeho povolání převezme. Sám Omden však vidí svoji budoucnost jinak. Otcovým podnikáním pohrdá a rád by šel studovat na univerzitu do hlavního města. Na univerzitě jej však odmítnou. Tím padá jeho naděj na možnost, jak zajistit lepší budoucnost nejen sobě, ale i pro svou nevlastní sestru Namii. Novou příležitost, jak ukázat své schopnosti, uvidí Omden ve chvíli, kdy do města zavítá královský velvyslanec pátrající po stopách tajemných úmrtí v džungli. Omden se mu pohotově nabídne a pomáhá mu prošetřovat vraždy. Všichni nešťastníci mají jedno společné – vrah jim všem vyřízl jazyk. Podaří se velvyslanci dopadnout záhadného vraha? Pomůže toto pátrání Omdenovi k lepšímu postavení? Inu štěstí je nestálé – asi zhruba jako Omdenův charakter v této knize.
Toto dílko za poslední dobu poměrně rozbouřilo klidné hladiny českého bookstagramu. Nehodlám řešit, zda Němé duše patří do žánru fantasy, když magie je v knize jako šafránu. Na jak tématicky zaměřenou poličku si je kdo ve své knihovničce postaví, je mi celkem jedno. Mnohem více jsem si lámala hlavu, když jsem se snažila pochopit jednání postav v některých chvílích. ..Třeba jak mohl Omdenův otec s klidem schvalovat to, že se jeho žena prodává.. To, že podobný osud čekal i jeho nevlastní dceru.. Asi jsem nějaká majetnická a nerozumím tomu nebo co.. Sám Omden mi vyrazil dech už poměrně na začátku příběhu, když se zdálo, že svádí urputný vnitřní boj, aby v určitém bodě udělal správné rozhodnutí. Přečtu půl stránky a jako bych luskla prsty, on má najednou vyřešeno, jde a zcela chladnokrevně udělá něco tak bezpáteřního. Překvápko to sice bylo, ale mnohem víc bych ocenila, kdyby místo toho, aby si zvolil možnost A nebo B, vymyslel ještě nějakou úplně jinou variantu C. Vlk by se nažral, ale koza zůstala celá. Rozhodně by to nebylo nemožné řešení. To by byl Omden teprve borec!
Celkově mám pocit, že spousta zásadních věcí mohla být v knize víc rozebrána. Mohlo být rozepsáno, jak a proč se co stalo. Místo toho si čtenář tyto informace jen ve zkratce přečte např. jako zmínku na konci kapitoly. Jako by se spousta důležitých věcí odehrávala mimo stránky knížky. Na čtenáře to pak může působit tak, že se dost událostí v příběhu děje prostě jen proto, že to autorka tak chtěla. Jasně, každý autor si píše svoje vyprávění podle svých představ, měl by ale respektovat určitá pravidla, kterými se jeho svět řídí. Případné porušení by měl čtenáři řádně vysvětlit (např. to, jak může být zakladatel rodu neplodný?).
Achjo, mrzí mě to, protože se domnívám, že autorka umí psát čtivě. Nepíše složitá souvětí, v nichž by se čtenář mohl ztrácet. Přes všechnu moji nespokojenost mi stránky ubíhaly svižně a knížka se mi četla dobře..
Christian byl spořádaný mladík, žil si klidným životem a plánoval budoucnost po boku své milé. Ta však nyní namísto těšení se na veselku roní slzy nad jeho hrobem. Se sklíčeným srdcem sleduje hlínu dopadající na rakev, která jako by zpečetila konec jednoho vyhaslého života. Christian ale dostává druhou šanci. Probouzí se ve svém druhém životě a musí si navyknout na nový řád své existence, kdy se světlo stává nepřítelem a on se jako dítě noci smí pohybovat pouze ve stínech. Také se musí naučit pravidlům smečky, k níž se připojí. Právě ta se zde neobjevuje náhodou, ale má tu své povinnosti. Aby toho nebylo málo, krajem se nesou zvěsti o krutém vrahovi, který má na svědomí všechny živé z nedaleké osady.
Příběh má parádně temně tajemnou středověku atmosféru, jako horor bych jej ale úplně neoznačovala. Líbilo se mi, že autorka zběžně načrtla minulost jednotlivých členů smečky. Řekla bych, že každý z hrdinů je zajímavý a má propracovaný charakter. Každý by si klidně zasloužil svoji vlastní knihu. Tím, že se během vyprávění střídá více dějových linek z pohledu více postav, jsem se místy ztrácela a ne vždy jsem uměla hned dobře rozlišit, s kým mám zrovna tu čest. Utekly mi tak některé náznaky a detaily. Občas mě proto čtení tolik nebavilo, což je škoda. Je však vidět, že si autorka dala s knížkou dost práce. Už jenom třeba podle toho, že ke každé kapitole na její začátek vybrala tematickou citaci z jiných literárních děl.
Princezna Annaleigh je dcerou krále, jenž ze svého hradu Highmoore vládne ostrovům obývaným Solným lidem. V celém království nyní panuje smutek. Anna měla původně jedenáct sester, čtyři z nich ale postupně tragicky zahynuly. Jejich úmrtí sice vypadají jako nešťastné náhody, princezně Anně se na tom všem však něco nezdá. Zároveň se také bojí, aby jejich rodina nebyla prokletá a aby na ni nečekal stejný osud, jaký postihl sestry. Jednou přijde také na to, že zbývající princezny po nocích tajně navštěvují záhadné plesy, z nichž se nad ránem vrací naprosto vyčerpané a s prošoupanými střevíčky. Je to jedna záhada vedle druhé a Annaleigh má co dělat, aby všemu přišla včas na kloub, než děsivé prokletí stihne i ji.
Autorka v této místy až hororové pohádce nádherně popisuje prostředí, zvyky a slavnosti Solného lidu, dovede úžasně vykreslit atmosféru každé scény. Mrzí mě ale, že co se týče děje, je knížka místy dost pomalá. Větší spád nabere až ve finále. Pokud se vám zdá složité jméno hlavní postavy, vězte, že je ještě poměrně obyčejné. Ostatní princezny měly ještě složitější jména a upřímně si už nepamatuji ani jedno z nich. Díky tomu se mi oněch jedenáct sester docela pletlo. Líbilo se mi však, jak si autorka dokáže pohrávat se čtenářem, předkládá mu různé scény, postupem času se ale ukáže, že u některých šlo o pouhé iluze.. Škoda těch několika nedostatků, protože jinak má Dům soli a smutku určitě dobře našlápnuto..
Dvacátý příběh z cyklu Úžasná Zeměplocha přenáší čtenáře do času předvečera Svátku prasečí hlídky. Všude vládne mír a klid, sníh se jemně třpytí a za každým oknem je vidět rozsvícený stromeček. Na krbových římsách čekají pověšené punčochy a na stole stojí nachystaná sklenička sherry, pár slaných koláčů a kousek tuřínu pro Otce prasátek, aby se měl na cestě s nadílkami čím posilnit. Problém je však v tom, že Otec prasátek byl DRASTICKY OMEZEN, jak by řekl Smrť. Prostě zmizel. Smrť proto vymění kosu za pytel s dárky, svoje dlouhé černé roucho za červeno-bílé oblečení Otce prasátek, zapřáhne do saní čtyři divoká prasata a spolu se svým pomocníkem Albertem se vydá rozdávat dětem dárky. Jenže když se Smrť snaží někoho napodobit, často z toho kouká akorát malér. Dětská přání totiž plní příliš doslovně. Současně Smrťova vnučka Zuzana, toho času dětská vychovatelka, musí odhalit, co se stalo se skutečným Otcem prasátek, a přijít na to, jak ho zachránit.
Tuším, že Otec prasátek, byl kdysi mým prvním setkáním s panem Pratchettem a jeho Úžasnou Zeměplochou. Už tehdy jsem byla příběhem a stylem vyprávění nadšená, tentokrát se mi ale tato knížka líbila ještě o kapku víc. Řekla bych, že je to tím, že mám už přečteno více příběhů že Zeměplochy, proto lépe chápu souvislosti, znám více zmíněné postavy atd. Brzy si zase budu muset přečíst další díl z této mé oblíbené fantasy série. :o)
Nina Hadleyová pracuje jako servírka, táhne jí na třicet a má pocit, jako by v životě ničeho nedosáhla. Vystřídala už několik zaměstnání, zkusila i kuchařský kurz, ale nedokončila jej. Ráda by také vylétla z pohodlí rodného hnízda a osamostatnila se. Náhodou se jí naskytne možnost pomáhat s organizací cukrářských kurzů. I přesto že tyto kurzy povede namyšlený šéfkuchař Sebastian, Nina nabídku přijme a odjede do Paříže. Spolupráce se Sebastianem je ale těžší, než Nina čekala. Zjišťuje totiž, že její staré neopětované city k Sebastianovi v ní stále doutnají a ona má co dělat, aby se zvládla chovat profesionálně. =P Mno a pak tu máme taky starou cukrárnu, jejíž slávu odnesl čas. Nyní se v ní pouze koná onen cukrářský kurz. Nině a jejím kamarádům se do cukrárny ale neplánovaně podaří postupně přilákat nové hosty. Jenže jejím majitelem není nikdo jiný, než protivný Sebastian. Ten ji chce zavřít a přebudovat na obyčejné bistro. Myslím ale, že modří už vědí, jak tohle celé dopadne. :o))
Knihám Julie Caplin nejde upřít to, že mají krásné obálky, z nichž je cítit útulně pohodová atmosféra. Stejně klidnou a příjemnou atmosféru na svého čtenáře dýchne i toto vyprávění. Snad nikdo jiný nedokáže tak báječně popsat dobroty z oblasti, v níž se příběh odehrává. Na všechny ty řezy, makronky, eklérky a další zákusky se mi v jednom kuse sbíhaly sliny! 0:) Co se týče děje, nehledejte tu žádné spletité vyprávění, dramatické zvraty apod. Je poměrně očekávatelný, možná lehce povrchní. Nina mi občas svým “fňukáním" přišla na facku. Říkala jsem si, holka, chtěla ses osamostatnit, tak zaber! ..Suma sumárum mi Cukrárna v Paříži přijde jako dobrý průměr. Neurazí, ale asi ani moc nenadchne. Pokud ale budu mít někdy zase chuť na jednoduchou oddechovku s příjemnou atmosférou, dám ještě nějaké knížce od J. Caplin šanci. ;o)
Tento příspěvek prozrazuje důležité momenty děje, proto je skrytý, abychom vám nepokazili zážitek ze čtení.
Satoru Mijawaki jednoho dne zachrání toulavého kocourka a postupně si ho ochočí. Pojmenuje ho Nana, oblíbí si ho a vezme si ho k sobě do bytu, kde o něj s láskou pečuje. Velice mu připomíná kočku, kterou měl v dětství. Po několika letech Satoru sbalí do své stříbrné dodávky pár důležitých věcí a spolu se svým kočičím přítelem se vydá na cestu, během níž se setkává s kamarády z dětství. Nana poznává, že se mu Satoru nenápadně pokouší najít nového paníčka. Kvůli špatné finanční situaci se prý musí přestěhovat do jiného bytu, kde jsou však kočky zakázané. Bystrému kocourkovi se tento důvod ale moc nezdá. Tuší, že by ho jeho milující páneček jen tak neopustil. Cítí, že hledání nového kočičího domova má mnohem smutnější a tíživější příčinu..
Kočka na cestách je krátký román o přátelství člověka a jeho věrného zvířecího kamaráda. Autorka zde také jemně vykresluje vztahy a city mezi lidmi, nechá čtenáře vnímat jejich emoce. Za jednoduché vyprávění dokáže schovat silnou myšlenku. Příběh vyprávěný z kočičí perspektivy přelouskáte rychle, jenom upozorňuji citlivější povahy, aby si hlavně ke konci knížky nachystaly pro jistotu pár kapesníčků..
Tento příspěvek prozrazuje důležité momenty děje, proto je skrytý, abychom vám nepokazili zážitek ze čtení.
Markovi zemře táta, proto musí zařizovat všechny záležitosti týkající se jeho pohřbu. Když se nic netušící Marek zeptá mámy na to, jaké byly poslední tátovy dny, dostane se mu pouze strohé odpovědi. Den před smrtí prý vyrazil na celý den pryč, ani neřekl, kam a proč jede. Následně máma zavede Marka do bývalého dětského pokoje jeho starší sestry Šárky. Tam uprostřed místnosti uvidí povalenou stoličku a smyčku z provazu. Marek absolutně nechápe, proč se jeho táta oběsil. Tím spíš proč to udělal v pokoji Šárky, která před lety rodinu bez vysvětlení opustila. Čtenáři je čím dál víc jasné, že v této rodině bylo něco hodně špatně. Jaké je ale ono ponuré rodinné tajemství, které se podepsalo na všech jejích členech?
Kromě Markových kapitol jsou v knížce ještě další dvě dějové linie. Jedna je psaná z pohledu sestry Šárky a druhá z pohledu otce Jana. Autor úžasně popisuje ponurou a tíživě tesklivou atmosféru příběhu a složité pocity postav. Sny se mísí se vzpomínkami, náznaky a představami.. Tím samozřejmě čtenáři báječně zamotá hlavu a nasadí do ní spoustu znepokojivých otazníků. Vyprávění nemá jediné hluché místo, kdyby mi to dovolily moje časové možnosti, přečetla bych tuto knížku jedním dechem. Zahrada mrtvých těl je místy až mrazivě smutný příběh, který ale rozhodně stojí za přečtení.
V tomto případě se musím pozastavit také nad výborným grafickým zpracováním knihy. Jednoduché ilustrace skvěle doplňují autorovo vyprávění a podtrhují nastíněnou atmosféru. Zajímavostí je, že posledních asi třicet stránek je tmavě modrých s bíle tištěným textem.
Stařičká čarodějka Desideráta Dutá zemře. Ještě před smrtí kromě toho, že si u místního pytláka domluví vykopání hrobu a následně i jeho zasypání, odkáže svoji kouzelnou hůlku mladé Magrátě Česnekové. Nezkušená čarodějka po ní má totiž převzít roli sudičky. Problém je, že magická sudičkovská hůlka umí vykouzlit jenom dýně. Magnátiným úkolem je vypravit se do daleké Genovy a zabránit chudému děvčeti, aby se provdalo za prince, kterého stejně nechce. Druhá ze dvou sudiček onoho děvčete ale na sňatku trvá, protože to tak kdysi předpověděla. Desideráta ve své poslední vůli zmínila, ať s Magrátou do Genovy rozhodně necestují další dvě svérázné čarodějky - Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová. Takže jasné, že ty dvě letí s Magrátou také. Přesně, jak Desideráta předpokládala a jak to ve skutečnosti i plánovala (čarodějky vždy udělají pravý opak toho, co jim řeknete). Jak tahle výprava nakonec dopadne? Jakou roli v příběhu sehraje Stařenčin jednooký kocour Silver? A jak to vypadá, když se pan Pratchett nechá inspirovat pohádkou o Popelce? No, to už si přečtěte sami. Můžu jen říct, že jde opět o originální příběh.
Miluju situační humor pana Prattcheta, jeho jízlivé poznámky, rýpnutí a trefná přirovnání, která čtenáři předkládá pomocí svých postav. Jeho knížky jsou vždy sázkou na jistotu!
"Víš, ono soudit, co je dobré a co zlé, je velice ošidné," řekla. "Já sama si často nejsem jistá, kde lidé stojí. Možná je důležité, kterým směrem se dívá ten, kdo to posuzuje."
Tento příspěvek prozrazuje důležité momenty děje, proto je skrytý, abychom vám nepokazili zážitek ze čtení.
Bárka se v životě plácá jako losos v kaluži. Rázně a odhodlaně se rozejde s Václavem, se kterým byla v poslední době už jen ze setrvačnosti. Život jí však udělí bolestivou ránu ve chvíli, kdy umře její milovaná babička. Obnovení vztahu s Václavem se najednou nezdá jako tak špatný nápad, vzhledem k tomu že Bárka potřebuje někoho, o koho by se v tomto smutném období mohla opřít. Z nebe to všechno sleduje babička, která ale dobře ví, co je Václav zač. Nikdy se jí ani nelíbil, jenom ho nechtěla své drahé vnučce vymlouvat. Nyní ale musí zakročit, proto Bárce dává z nebe různá znamení. Těm ale cynická vnučka nejprve nechce vůbec uvěřit..
Losos v kaluži má jednoduchý příběh, u kterého si odpočinete a pobavíte se. Miluju Markétin humor a při čtení jako by mi v hlavě zároveň běželo audio vyprávěné jejím hlasem. :o)) Kapitoly psané z Bářina pohledu se střídají s kapitolami popisované pohledem babičky Milady. Nejprve jsem se musela trochu srovnat s autorčiným pojetím nebe, ale časem jsem si zvykla. Ačkoli bylo chování Báry někdy na facku, jsem ochotná jí to odpustit. Bára totiž není typicky kladná hlavní postava, ale má svoje chyby, zlozvyky atd. Jenže to máme všichni - a právě tím mi byla blízká.
"Meditovat podle mě znamená, že člověk prostě čumí do blba. A když má zavřený oči, tak čumí do blba vnitřně. Ano, meditace je vlastně takový čumění do svýho vnitřního blba. A to je asi tak všechno, co jsem vymyslela první den na pláži."
