Povídky malostranské

Život v Praze 19. století můžeme poznávat z různých pramenů, nejvíce plasticky a sugestivně však díky tehdejším českým prozaikům – zejména Janu Nerudovi, Vítězslavu Hálkovi, Karolíně Světlé a Ignátu Herrmannovi. Nejpřednější místo mezi „pražskými“ povídkami bezpochyby náleží Nerudovým Povídkám malostranským (1878). Třináctero próz, provázaných nejen místem svého děje – pražskou Malou Stranou, ale i některými postavami, dokonale vystihuje lokální atmosféru i charaktery a osudy obyvatel spisovatelova rodiště. Dojem autenticity zvýrazňují vstupy vypravěče do děje, vypravěčova schopnost nahlížet pod malostranské střechy s dávkou sympatie, ale též ironie, zachytit proces hrdinovy deziluze, odhalovat nitro jednajících postav, postihnout jejich podivínství a skryté příčiny jejich existenční tragédie Autobiografičnost Povídek malostranských podtrhují dva autorovy návraty do dětství a ich-formou líčený erotický zážitek s „krásnookou“ dívkou se „zlotřilou duší“. Z filmových a televizních podob Povídek malostranských je dosud nezdařilejší televizní adaptace povídky Figurky pod názvem Povídka malostranská (1981, režie Jiří Krejčík) s Jiřím Menzlem a slovenskou herečkou Soňou Valentovou v hlavních rolích.