Moravský ZeMěPis
1 / 10
Miroslav Vepřek - Moravský ZeMěPis - Předmluva
Čeká-li někdo od předmluvy vědeckou analýzu, nechť tento list a svá vysoká očekávání obrátí jinam. Především jsem se rozhodla zde neprovádět žádné rozbory formální stránky Vepřkových básní, neboť z pohledu dvou muzikantů – jedním je autor této sbírky a druhým autorka předmluvy – je plynulost verše, jeho melodičnost a formální dokonalost naprostou samozřejmostí. Nehodlám zůstávat v tomto studeném básnickém přízemí, chci vyjádřit radost nad Vepřkovým vzletem do vyšších pater poezie, a pokusit se o to způsobem, jenž koresponduje s Vepřkovými verši. Vždyť co může být přirozenější způsob uvedení do sbírky, než naladění předmlouvajícího na stejnou notu s autorem, umožňující čtenáři nerušené, plynulé vplutí do moře znaků, které autor pečlivě přesívá a pomalu, před našimi zraky, skládá do unikátních obrazů.
Miroslav Vepřek - básník by mohl směle a s úsměvem prohlásit: „já nic, já muzikant“, bluesová nota jeho předchozích sbírek přímo vybízí k povznesenému chápání jeho veršů jakožto tvorby, která má autorovi pomoci se vypsat (a následně vyzpívat) ze životních smutků či podělit se o radost. Ale výlučně takovéto chápání Vepřkovy poezie by nás ochudilo o její další rozměr.
Zejména pro sbírku, kterou právě držíte v ruce, bezesporu platí, že nám Vepřka představuje nejen jakožto nesmírně citlivého, ale zároveň i jakožto velmi vzdělaného autora. Svůj ZeMěPis důsledně pojímá v obou významech této slovní hříčky – tím prvním je vyjádření pocitů lyrického subjektu, a to zejména pocitů svázaných s krajinou. Autorovi je vlastní jemné, nostalgické zachycení krajiny a jejího působení na člověka. Dokáže-li člověk své okolí citlivě vnímat, není pak krajina pouze němým svědkem lidského osudu, ale stává se jeho spolutvůrcem – dotváří pocity člověka a trvale zůstává spjata s klíčovými životními událostmi či s jen zdánlivě běžnými momenty v lidském životě.
Zároveň však Vepřek dokáže danou krajinu svými slovy přiblížit natolik, že si je čtenář vědom autorovy dokonalé obeznámenosti s místy, o nichž pojednává. Čtenář to „své“ místo, tedy místo, které sám dobře zná, ve Vepřkových verších okamžitě identifikuje. Autor taktéž užívá různé zjevnější či méně zjevné aluze na dějinné události, ovšem místa, která zaznamenává, zná nejen po stránce historické, ale takřka každým veršem dokládá, že má danou krajinu důkladně prochozenou. A nejen to. Hodilo by se spíše napsat „prosezenou“. Miroslav Vepřek má totiž onu nezbytnou schopnost se v krajině zastavit, dívat se, naslouchat, vnímat ji všemi smysly. Na to je potřeba čas. A autor ho umí dobře využít. Nejen pro seznámení s krajinou, pro strávení chvil v ní a pro opětovné návraty na tatáž místa spojené s osobní vzpomínkou. Miroslav Vepřek nás stejně tak přesvědčuje, že i své verše si „proseděl“ - hrál si s nimi, cizeloval je - vracel se k nim a nechal v nich zaznít vzpomínku. To, že se autorův přístup k tvorbě nemine účinkem na čtenáře, pozná čtenář sám – i on si totiž jistě rád u Vepřkovy sbírky prosedí pár klidných chvil, dlouho na ni bude vzpomínat a bezesporu se k ní znovu vrátí.
V Olomouci dne 12. června 2013
Iva Blažková