Stín větru
1 / 2
Hodiny a minuty zázračně plynuly. Vyprávění mě zcela pohltilo. O několik hodin později jsem jen matně zaznamenal zvuk zvonů katedrály, které v dálce odbíjely půlnoc. Zahalen do měděného světla lampičky jsem se nořil do doposud nepoznaného světa obrazů a pocitů. Postavy, jež mi připadly stejně skutečné jako vzduch, který jsem dýchal, mne lákaly do tunelu tajemného dobrodružství, ze kterého jsem nechtěl uniknout. Stránku za stránkou jsem se nechal vtahovat do spletitého příběhu popisovaného světa, dokud dech svítání nepolaskal moje okno a mé znavené oči nesklouzly po poslední stránce. Natáhl jsem se v namodralém přítmí úsvitu s knihou na hrudi a naslouchal šumění spícího města, které dopadalo po kapkách na purpurově zbarvené střechy. Spánek a únava klepaly na dveře, ale já jsem se nevzdával. Nechtěl jsem se připravit o kouzlo příběhu. Ještě jsem se nechtěl rozloučit s jeho postavami.