1Q84: Kniha 3
1 / 6
Nakonec Aomame spoušť nedomáčkla. Tehdy na začátku září přece. Když stála na ucpané magistrále číslo tři, tam na nouzovém parkovišti, v záři oslnivého ranního slunce, v ústech černou hlaveň pistole Heckler & Koch. V kostýmku od Junko Shimady, v lodičkách Charles Jourdan. Lidé okolo ji sledovali z aut a neměli ani ponětí, co se tu chystá. Žena středních let v stříbrném Mercedesu Coupé. Opálení chlapi, co na Aomame civěli z výšky od volantů svých náklaďáků. Před těmi všemi se Aomame chystala vystřelit sama sobě mozek z hlavy devítimilimetrovou kulkou. Nemá jiný způsob, jak se vymazat z roku 1Q84, než že ukončí svůj vlastní život. Na oplátku tím zachrání život Tengovi. Alespoň jí to tak slíbil Lídr. Slavnostně jí to odpřisáhl a vydal se vstříc své vlastní smrti. Aomame nijak příliš nelitovala, že bude muset umřít. Všechno bylo zřejmě dané už ve chvíli, kdy mě to vtáhlo do světa roku 1Q84. A já jen následuju scénář příběhu. Jaký má propánakrále smysl, abych dál žila samojediná v nepochopitelném světě, kde pluje po nebi velký a malý měsíc, a kde osudy lidí ovládají Little People? Nakonec ale spoušť pistole nedomáčkla do konce. V posledním okamžiku svůj pravý ukazovák uvolnila a hlaveň vyndala z pusy. A pak se zhluboka nadechla a vydechla, tak jako někdo, kdo konečně vyplul ze dna hlubokého moře zas na hladinu. Tak, jako by chtěla kompletně vyvětrat v celém svém těle a pustit do něj nový, čerstvý vzduch.