„Neměla jsem se narodit,“ říká Iveta Bartošová o dni, kdy nikým nečekaná spatřila jako jednovaječné dvojče své očekávané sestry světlo tohoto světa. Jako by ji právě tento zvláštní příchod na svět poznamenal na celý život. Jako by neustále měla pocit, že je něčím navíc, nechtěná, ne plně hodnotná, o něco ošizená, přehlížená, že vadí, že o její život někdo usiluje, že ustavičně musí o svoji existenci do úmoru bojovat, že… Snad proto se v jejím profesionálním i soukromém životě tak rychle střídají prudké vzestupy a hluboké pády provázené až sebezničujícími pokusy. Kniha, jíž dal název Ivetin základní životní pocit, vznikla na základě její nutkavé potřeby o sobě „všechno vypovědět až do konce“, protože „potom se mi možná konečně uleví, nemohu tu tíhu pořád nosit v sobě“. Rozhovor s reportérkou Blesku Michaelou Remešovou, vedený na pokračování na chalupě v Jižních Čechách na břehu Vltavy, je tedy první Ivetinou opravdu upřímnou zpovědí. Podává o ní obrázek v celém jejím dosavadním vývoji. Nic nezkresluje a nic netají. Říká všechno spontánně sama za sebe. I když občas příliš nerozlišuje mezi skutečností a svými představami o ní. Až úplně „do konce“, jak chtěla, svůj příběh krásné nešťastné princezny sice nedopovídala, neboť její život zase nabral své zběsilé obrátky, ale jako kočka, obdařená devíti životy, se ze všech svých problémů opět spolehlivě vylíže, jak věří autorka knihy. Knihy, která je de facto jediným dlouhým, vzrušujícím rozhovorem.
