Pět kapitol ze života Olgy Havlové čte Jiří Ornest.
Je to už skoro čtvrt století od chvíle, kdy odešla Olga Havlová (1933-1996), první manželka Václava Havla. Přesto zůstává zapsána v srdcích pamětníků, v polsední době se dokonce zdá, že cestu k ní si dokážou najít i mladší generace. Na to, aby se stala součástí obesného osudu, měla přitom jenom velmi málo času, doslova pár let. Většina z nás se s její osobností začala sbližovat až poté, co se – v prosinci 1989 – stal Václav Havel prezidentem, a kdy také ona vystoupila na oči věrejnosti.
Činila tak nerada. Cenila si soukromí a vděla, že „v záři reflektorů“ o ně přijde. Na rozdíl od mnohých jiných mužů i žen však i v nové roli našla sama sebe. Zatímco mnozí míní, že člověk má hrát společenské role, které od něho okolí očekává (a role takzvané první dámy je v to ohledu typická), existují i ti, kdo vlastním životem znázorňují, že namístě je spíš opak. Dokážou vnutit společenské „roli“ rukopis své vlastní osobnosti. O takových lidech se potom říká, že za sebou zanechali stopu. Že tvořili dějiny.
Olga Havlová si vedle svého charismatického muže-prezidenta našla prostor seberealizace. Založila Výbor dobré vůle, první velkou charitativní organizaci u nás po roce 1989. Jejím dílem byl však i on, její muž. Mnohé z toho, co připisujeme Václavu Havlovi, například z disidentských dob, by se možná vůbec nezrodilo nebo by vypadalo úplně jinak, nebýt Olgy Havlové.
Pavel Kosatík