Všimněte si: Alois Jirásek nás zve nikoli k četbě, ale k poslechu svého vyprávění. A ta jeho knížka se opravdu dobře poslouchá. Archaická čeština tu plyne jako potok, z něhož by se dalo pít. Na kamení v mělčinách se v rychlém toku čeří, v tůních spočine. Věty, často košaté, se vlní v podmanivém rytmu a nedočkavcům dopřejí to nejpodstatnější slovo až na samém svém konci. Asi nemám ten správný hlas na takové předčítání. Nedostává se mi hloubek a kovovosti. Při natáčení jsem s jeho omezeností marně zápasil. Ale rozhodně mám tu správnou chuť na Jiráska, kterého nepřestávám mít rád. Asi proto mě k tomu čtení vybrali.
Zdeněk Svěrák