Krize mění nejen naše zvyky a chápání, ale i způsob přemýšlení o smyslu existence člověka. Vnáší do našeho vědomí nejistotu a strach a někdy i paniku a depresi. Aktuálním se stává okřídlené rčení „dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu celou zeměkoulí“. Měli bychom však hledat „pevný bod“ v sobě a „pohnout“ naším myšlením. Znamená to přestat se bát neznámých a nových věcí a adaptovat se na přicházející a budoucí podmínky.
Touha po politické a ekonomické moci a ovládání druhých svádí souboj se solidaritou, pomocí druhým a sounáležitostí lidí. Když nám „neteče do bot“, tak na ně zapomínáme. Teď si ovšem klademe otázku, jaký je vlastně člověk.