Ve svých cestopisech pozoruje Karel Čapek navštívené cizí země se zaujetím a úžasem téměř dětským, sleduje jejich podstatu a zvláštnosti, vybírá to nejcharakterističtější a s neuvěřitelnou lehkostí přenáší svůj dojem na čtenáře. Texty i ilustrace balancují na hranici vážnosti a nezvladatelného veselí a zachycují zemi výstižněji než zdlouhavé průvodce.
Objevitelský instinkt autora vede, aby se vyhýbal nejobvyklejším turistickým místům a vyšlapaným cestám. Svým svěžím, hravým, vtipu nakloněným pohledem však dovede objevit překvapivé a kouzelné stránky i u věcí známých, zdánlivě všedních.
Cesta do neznáma vyvolává v autorovi i v nás, kteří ho na jeho poutích následujeme, okouzlení rozmanitostí světa, euforický pocit bytí mimo určité místo a navrací nás k sobě samým – jsou to chvíle dokonalého štěstí…

„Zahrady Alcázaru jsou svým způsobem typické pro španělské zahrady; je tam sice ledacos, co není nikde jinde, na příklad baňos čili klenutá koupací síň doni Marie de Padilla, milenky křesťanského krále Petra Ukrutného. Praví se, že tehdejší zdvořilost žádala, aby dvorští kavalíři pili vodu z její koupele; ale já tomu nevěřím, protože jsem viděl málokterého caballera v Seville pít vodu.“