Stanislav Podhrázský (1920–1999) byl jako mnozí další v mládí silně ovlivněn surrealismem, zejména pak osobností Mikuláše Medka, záhy však přešel na vysoce autorskou, solitérní cestu. Kniha věnuje pozornost jak Podhrázského dílu malířskému, tak kresebnému a sochařskému. Pokouší se zasadit je do kontextu, který v mnoha ohledech autora spojuje s vynikajícími představiteli italské renesance, manýrismu anebo symbolismu. Společné je jim hledání krásy a tajemství lidské emotivity, jež ovšem každý z nich nalézá v řádu výtvarného jazyka své doby. Monografie je prvním široce koncipovaným zhodnocením umělcovy tvorby. Vedle známých prací v ní čtenář nalezne i řadu nikdy nereprodukovaných obrazů a kreseb, díky nimž je možno pochopit toto výjimečné dílo v plné šíři.