Kniha učitele bojových umění šógunovy rodiny a náčelníka tajné službyJagjú, jehož v bojových uměních vyškolil jeho vlastní otec, se stal roku 1601 učitelem Tokugawy Hidetady. Tehdy mu nebylo ještě ani třicet let. O dva roky později vznikla Stanová vláda Tokugawů a Hidetada se roku 1605 stal druhým šógunem. Jagjú Munenori tak získal oficiální titul šógunke heihó šihan, neboli Učitel bojových umění šógunovy rodiny.Kniha rodinných tradic válečného umění byla dokončena roku 1632, tedy ve stejném roce, kdy se Jagjú Munenori stal náčelníkem tajné služby. Jeho spis tak odráží mnohem vyvinutější společenské a politické vědomí než Musašiho dílo.Audiokniha se skládá ze tří hlavních svitků nazvaných Smrtící meč, Oživující meč a Žádny meč. Tyto termíny ze zenového buddhismu se dají aplikovat na válečné i mírové principy života samurajů. Smrtící meč představuje použití síly za účelem potlačení nepořádku a násilností. Oživující meč zosobňuje připravenost vnímat případné problémy a předcházet jim. Žádný meč pak znamená schopnost plně využít možností vlastního okolí.Zenový buddhismus a bojová uměníJagjúovo dílo obsahuje relativně velké množství materiálu pocházejícího ze zenových zdrojů, který poukazuje na vzájemnou podobnost některých aspektů zenového buddhismu a bojových umění. Jagjú sám však zřetelně praví, že podobnost zenu a bojových umění není dokonalá ani úplná, a zdůrazňuje, že on sám není na zenový buddhismus odborníkem.Šlechtici, jejich bratři i synové se stále ve větší míře ucházeli o přijetí do školy "Nového stínu", kterou Jagjú jako uznávaný bojovník a šermíř založil. Přestože měl za sebou skvělou vojenskou kariéru, píše o sobě, že hlubší význam bojových umění pochopil teprve jako více než padesátiletý. Jagjú napsal svou knihu o bojových uměních až na sklonku života, poté co o svých zkušenostech dostatečně porozjímal.