František Novotný (1886–1961) se rozhodl předat svým dětem zprávu o době, v níž žil. Psal pro budoucnost, a tak věděl, že co se zdává být atraktivní v přítomnosti, časem na hodnotě obvykle ztrácí, kdežto jako nejcennější se mohou ukázat věci a děje zdánlivě všední: zákruty příbuzenských vztahů, příhody z rodných Koryčan, z gymnázia v Kyjově, z Vídně, Malenovic: morytáty, neuvěřitelné historky a vedle toho týdenní jídelníček, výčet plodin na ¬zahrádce...

Přestože jeho putování vrcholí účastí na dramatických událostech první světové války na východě Ruska, vyprávění působí plastičtěji než jiné válečné paměti právě proto, že je psáno v kontextu oné „všednodennosti“. Autor vypráví prostým jazykem o obyčejných, ale opravdových lidech a jejich osudech, usnadňuje tak pochopit je a vcítit se do nich. František Novotný napsal vlastně realistický román a poslal jej nejen synům, ale nám všem jako zprávu v láhvi; je v ní zapečetěna sto let stará minulost, její barvy a vůně, a především napínavý příběh, jehož osnovu splétal skutečný život.