Stej­ně ja­ko film pa­de­sá­tých let měl své­ho Jame­se Deana a Marlo­na Branda a po­pu­lár­ní hud­ba Elvi­se Presley­ho, mě­la ame­ric­ká pró­za ono­ho ob­do­bí Jacka Ke­roua­ka.

Ke­rouac ne­byl nej­vliv­něj­ším au­to­rem své do­by a roz­hod­ně nepat­řil me­zi spi­so­va­te­le tě­ší­cí se mi­mo­řád­né úctě li­te­rár­ních kri­ti­ků, ale ni­kdo ji­ný ne­vy­jád­řil tak přes­ně vzbou­ře­nou ná­la­du ne­klid­né gene­ra­ce, kte­rou za­stih­ly na jed­né stra­ně stu­de­no­vá­lečnické hod­no­ty éry pre­zi­den­ta Ei­sen­ho­we­ra a na stra­ně dru­hé úsvit věku Vodná­ře.

Jack Kerouac byl ot­cem beat­nic­ké ge­ne­ra­ce a tvůr­cem sty­lu „spon­tán­ní bo­po­vé pró­zy“, lite­rár­ně vy­jad­řu­jí­cího ri­fy a im­pro­vi­zač­ní tech­ni­ky vy­ni­ka­jí­cích jazzo­vých hrá­čů, ja­ko byli Charlie Parker a Lester Young. V ro­má­nech Podzemní­ci, Na ces­tě a Dharmo­ví tu­lá­ci vyobra­zil po­sta­vy hla­do­vě­jí­cí po zá­žit­cích a tou­žeb­ně vyhle­dá­va­jí­cí no­vou ži­vot­ní vi­zi. Pojí­mal psa­ní ja­ko vzru­šu­jí­cí do­bro­druž­ství a beatnickým součas­ní­kům po­má­hal vy­vést poe­zii ze za­je­tí pa­pí­ro­vé strán­ky do míst úzce sou­vi­se­jí­cích s hud­bou, výt­var­ným umě­ním a dra­ma­ti­kou — do jaz­zo­vé­ho klu­bu, na re­vuál­ní scé­nu, do ga­le­rie a kon­cert­ní sí­ně.

Jako autor za­bý­va­jí­cí se hlav­ně pro­blé­my lidské duše při­spí­val k dis­kusím o ná­bo­žen­ství a spi­ri­tua­li­tě z po­zi­ce zastán­ce zřej­mé­ho pa­ra­do­xu, že ne­jo­tevře­nější­mi lidmi vů­či nebes­kým věcem jsou čas­to zou­fal­ci, vy­vrhe­lo­vé, oso­by „chu­dé du­chem“. Sal Pa­ra­dise z ro­má­nu Na ces­tě, po­sta­va hle­da­jí­cí du­ši ve svě­tě, kte­rý svou du­ši pa­tr­ně ztrá­cí, je Keroua­ko­vým ne­pa­tr­ně de­for­mo­va­ným auto­portré­tem, při­čemž au­tor za­jis­té zá­měr­ně sám se­be po­jme­no­val Para­di­se, ráj.

Dnes, přes čty­ři de­sít­ky let po prv­ním vy­dá­ní pró­zy Na ces­tě, se o Jacku Ke­roua­ko­vi a je­ho spi­sech dis­ku­tu­je ví­ce než dří­ve. Ste­ve Turner v Hipste­ro­vi s an­děl­skou hla­vou stu­du­je ži­vot a dí­lo člo­vě­ka, je­muž se do­sta­lo ozna­če­ní vůdce an­ti­kul­tur­ní re­vo­lu­ce pa­de­sá­tých let, a nalé­zá dů­vo­dy, proč jsou Ke­roua­ko­vy je­di­neč­né pró­zy a je­ho věč­né hle­dá­ní blí­že nespe­ci­fi­ko­va­né prav­dy ne­ustá­lou in­spi­ra­cí mi­nu­lým i dneš­ním ge­ne­ra­cím mla­dých li­dí.