„Táto, haló! Můžu se tě na něco zeptat?“ zaječela dcera Jana hlasem, který nesnesl odporu.
„Cože?“ zvedl jsem hlavu od počítače, „no samozřejmě, že můžeš.“
„Táto, kam zmizí slovo, když se vygumuje?“, pravila dcera a odložila žehličku.

Kam zmizí slovo, když se vygumuje nebo úvaha na téma, zda je výhodné být velkou řekou. Povídky nutící k hlubokému zamyšlení nad našimu vlastními životy, ale i povídky čistě oddechové jsou obsahem knížky povídek “Kam zmizí slovo, když se vygumuje?”
Již pátá kniha povídek Michala Vaněčka je tady. A je tady především, aby vás pobavila, což se jí nepochybně podaří.

„Snažím se, aby tolik nechlastal,“ pravil medvědář omluvně k přihlížejícímu davu. Postavil prázdnou nádobu na zem, vzal do ruky provaz a odešel i s medvědem.
„Už můžeš jít po čtyřech, Miško,“ řekl, celkem zbytečně, když táhl opilého medvěda branou kempu. Zbyly po nich čtyři rozpárané trabanty a usmolený kbelík od piva.
Že nevěříte, že jaderný fyzik může být vyhazovačem v baru?
„Normálně dám každýmu šanci.“ Usmál se zcela nečekaně.
„Jak šanci?“ nechápal jsem.
„No zkrátka takhle – když někdo dělá bordel v baru a chce se prát, tak mu nejdřív domluvím.“
Pokoušel jsem se představit si, jak taková domluva vypadá, ale moc mi to nešlo.
„Zkrátka takovýmu týpkovi nabídnu, že když mi napíše Maxwellovy rovnice v diferenciálním tvaru, tak mu nerozbiju hubu, ale jen ho vyvedu ven.“
„Jakou máš úspěšnost?“ zajímal jsem se.
Usmál se podruhé a potěšeně pravil: „V baru se moc fyziků prát nechce.“

Podobně jako u předchozích titulů dodávají povídkám jiskru ilustrace Pavla Kantorka.

Naprosto ideální a jedinečná knížka na nadcházející dovolenou.