Svého druhu literární objev, svého druhu zapomenutá kniha. Na rozdíl od řady tzv. "zakázaných" knih byla Kainova kniha v Anglii skutečně soudně zakázána. Ve své době nutně způsobila značný rozruch a Trocchiho knihy byly dlouho nedostupné.

Kainova kniha je autobiografický román, který nezapře inspiraci kulturní scénou Paříže (existencialismus), vliv Trocchiho přítele Samuela Becketta a též blízkost americkým experimentátorům. Nihilistická próza, v níž vypravěč Joe Necchi mísí postřehy z vlastního života s esejisticky a meditativně laděnými pasážemi o filozofii, umění a politice. V centru dění je ovšem heroin a všechno se točí kolem drogové závislosti hrdinů: Před půl hodinou jsem si šlehnul, všeobsahující věta z první stránky... Přestože některé kritiky přirovnávaly román k dílům Baudelairovým či k De Quinceymu, je tu odlišnost: Trocchi se distancuje od jakéhokoli romantismu. Jeho vyprávění je kruté a beznadějné. Je to zoufalá zpověď člověka, který si uvědomuje, co dělá, hnusí se sám sobě, ale protože se mu hnusí i společnost a okolí, neřeší situaci jinak než další dávkou.

Postoj, který autor této nekompromisní knihy zvolil, je ostatně stvrzen jeho smrtí na předávkování. A jakkoli na konci díla najdeme pro mnohé překvapující dataci New York, srpen 1959, řada pasáží je vysoce aktuální. Ještě v 60. letech byl Trocchi označován za prvotřídního spisovatele, vysoce ho hodnotili např. Ken Kesey, Norman Mailer, Allen Ginsberg či Samuel Beckett, postupně však upadl v zapomnění. Od 90. let však zájem o něj znovu narůstá, o čemž svědčí reedice jeho děl jak v USA, tak v Anglii. V literárním světě patří dílo již ke klasickým šperkům typu Nahý oběd.

Kainova kniha. Žádní moji čtenáři nakonec neexistují, vše jsou jen nesčetná podivná individua, z nichž každé nese svůj díl odpovědnosti, každý mě drží v tom svém mlýnku, za jehož účel já sám odpovědný být nemohu. Žádná kniha nebyla nikdy odpovědná. (Sofoklés taky nikomu neošukal mámu.) Pocit, že tenhle postoj potřebuje v moderním světě obhajoby, mě prostě děsí.
Bůh ví, že lidské vědění se setkává s řadou přirozených otázek i bez toho dobrovolného utrpení, které nám nutí nevědomě racionalizovaný strach ze zkušenosti. Vždy, když se ocitnu uzavřen mezi nepropustnými stěnami strachu jiných lidí, zmocňuje se mě prudká touha vyběhnout na střechu a co nejhlasitěji se odtud rozeřvat - vy zkurvený píčusové! Pomozte mi, já na vás nachčiju! Ale má vlastní rozvážnost mě vždycky zarazí. Nicméně stejně jako je třeba se někdy postavit minulosti, tak je občas nutné překonat rozvážnost. Caveat.