Spisovatelka Nina Špitálníková se rozhodla poznat jednu z nejtužších diktatur na světě zblízka. Podala si přihlášku na Kim Il-sôngovu univerzitu v Pchjongjangu, kam byla přijata, a tak měla možnost poznat severokorejskou realitu na vlastní kůži.

První ze svých dvou studijních pobytů absolvovala za vlády Kim Čong-ila, podruhé do Severní Koreje jela v době, kdy už otěže režimu svíral pevně v rukou jeho nejmladší syn Kim Čong-un.
Jako studentka nejprestižnější severokorejské univerzity byla každodenně a bezprostředně konfrontována se systémem, v němž jsou práva jednotlivce omezována de facto ve všech sférách života. Kde kastovní systém předurčuje osud člověka ještě před jeho narozením. Kde je mu od útlého dětství pak vštěpována ideologie, kde je vůdce popisován jako dokonalá bytost na straně dobra a Japonsko a Spojené státy americké naopak jako ztělesnění nejhoršího zla. Nejeden početní příklad, se kterým se školáci setkávají, učí děti počítat zabité Američany a Japonce. Jižní Korea bývá vykreslována jako země, kde je život utrpením – na rozdíl od „ráje na zemi“, kde mají to štěstí žít právě Severokorejci.
Přestože byla Nina Špitálníková jako zahraniční studentka svázána řadou zákazů, její zvídavost ji přiměla některé z nich porušit, a proniknout tak za zeď, kterou mezi cizince a běžné Severokorejce staví všudypřítomná propaganda.
Přes dohled tajné policie se jí podařilo dostat se na místa, která jí měla zůstat skryta a nabízejí zcela jiný obrázek, než jaký s radostí prezentuje turistům severokorejský režim.
Pro běžného Středoevropana jsou ovšem pozoruhodné například i podmínky na univerzitních kolejích, kde dodávky vody a elektřiny zdaleka nejsou samozřejmostí. V kontrastu s touto realitou pak působí nablýskané monumenty, muzea a všechna slova o nejúžasnější zemi na světě, kterými průvodci krmí zahraniční turisty, poněkud úsměvně.