Proti předchůdkyním, které svou tvorbu daly do služeb národního hnutí stejně jako ženského vzdělávání, považují autorky narozené v 60. létech 19. století za prvořadý úkol "hovořit svojí mateřštinou" a podobně jako jejich kolegové vyjadřovat svůj osobní, tedy ženský pohled na svět. Tato proměna se odráží jak v jejich tvorbě, která souzní s modernistickými proudy fin de siecle, tak v jejich osobních postojích a aktivitách.
Pozornost je věnována osobnostem jako Růžena Svobodová, Božena Viková-Kunětická, Růžena Jesenská, Jiří Sumín (Amálie Vrbová), Hana Kvapilová i autorkám mladším, Boženě Benešové a Anně Marii Tilschové. Autorka nevyděluje ženské psaní z proudu literatury a hledá styčné body i odlišnosti mezi ženským a mužským psaním. Proto se tu objevují i mužská jména: Vilém Mrštík, Čapek-Chod, Fráňa Šrámek a další.