Tajemné hry lásky

 Maxmilien, úspěšný pařížský obchodník s uměleckými předměty, žije v poklidném manželství a velmi miluje svou ženu. Jednoho dne se však dopustí náhodné nevěry. A protože má strach, aby se to jeho žena nedozvěděla, začíná pozorně sledovat její chování. Zjistí, že jeho milovaná Clotilde se chová podivně. Změnila se opravdu, nebo si to Maxmilien jen namlouvá? Příběh plný tajemství, hádanek a nečekaných zvratů spěje k překvapivému rozuzlení...
 
Znovu jsem se pustil do hledání deníku. Odnesla ho na jiné místo, aby mě potrestala za mou indiskrétnost? Převrátil jsem byt vzhůru nohama. Protřepal jsem každý polštář, vzal do ruky každou knihu, otevřel každou skříňku, obrátil každý obraz, koberec. Čenichal jsem všude jako lovecký pes, který jde po stopě. Dlouho jsem seděl v každé místnosti a prohlížel ji kousek po kousku od podlahy ke stropu. Skrýš musela být na nějakém nezvyklém místě. Potom jsem se vydal do kuchyně a prohledal i prádelník, který jsem až do této chvíle nevím proč opomíjel. Otevřel jsem skříně ve zdi s kuchyňským nádobím a prostěradly, zásuvky s přikrývkami, nevynechal jsem nic, zvedl jsem i ochranný povlak na žehlicím prkně. Nemyslel jsem si, že pod ním něco najdu. Také jsem nic nenašel, jen potah už místy propálený od Pénélopiny žehličky. Deník jsem neobjevil, už jsem si začínal myslet, že přeceňuju Clotildinu fantazii nebo ta moje na ni prostě nestačí. Zbývala poslední možnost. Deník byl určitě v její kabelce. To bylo šikovné: kabelku nosila pořád při sobě.
 
Musel jsem tedy prohledat kabelku své ženy, což znamenalo nejdřív ji přimět, aby ji odložila. Od té chvíle jsem byl ovládán jedinou obsedantní myšlenkou, jak zařídit, aby Clotilde šla dolů, zatímco já zůstanu nahoře s její kabelkou, nebo naopak. Jednou večer jsem v ložnici předstíral strašlivou migrénu a poprosil jsem ji o sklenici ledové vody.
 
Clotilde mi pro ni ochotně došla dolů.
 
Kabelka ležela na zemi u její postele, u nohy nočního stolku.
 
Vyskočil jsem, ujistil jsem se, že Clotilde už není na schodišti, a vzal ji do ruky. Byla to krásná malá kabelka z jemné italské slámy a uzávěr tvořily dvě koule ze slonoviny, které vždycky cvakly, když ji otevřela. S bušícím srdcem a s očima na stopkách (musel jsem hlídat schodiště) jsem vnořil ruku do kabelky. Nahmatal jsem nějaký sešit, který sám vyplňoval skoro celý prostor. Musel jsem na chvilku odvrátit pohled od schodů, abych si ověřil, že jde skutečně o předmět, který hledám.
 
Nevím, zda jsem byl zklamán či zda jsem pocítil ulehčení. V rukách jsem nedržel deník, ale diář plný adres a sjednaných schůzek.