Poprvé od roku 1925 se čtenáři dostává do rukou kompletní (necenzurované), opravené a stěžejní dílo Lva Tolstého o nenásilí, nesoucí název Království boží ve vás. Tolstého stať přibližuje a objasňuje zásadní výrok Ježíšova učení o lásce v jeho praktickém přikázání a důsledcích: neprotivit se zlu násilím. Tolstoj svým vytříbeným stylem jasně poukazuje, že celé společenské zřízení, vedené ve starozákonním duchu „oko za oko, zub za zub“, dávno již přežité a nerozumné ve vědomí člověka, vydržované dnes jen posluhovači falešného mínění o životě (a jejich hypnózou), zakládá se především na ochraně lupu a tedy ovládání vlastních poddaných, porobených, utiskovaných lidí. Tak, jak již pravil před šesti sty lety náš Tomáš Štítný ze Štítného, hodí se k podtržení z myšlenek Tolstého knihy: „Nikoli jak slepička chrání svých kuřátek, ale jak pes brání mrchy, aby ji nejedli jiní psi, ale aby ji on sám ohlodal všecku…“ Nepřizná-li si člověk podklad zla, těžko pochopí (ba připustí) chapadla, která z onoho zla dále vnikají v jeho vlastní duši. Lživé veřejné mínění, skrytost působeného zla, na němž je založena společnost skrze armádu a šiml zaprodaných posluhovačů, její pikareskní svoboda – tragikomická v tom, že není pouhou divadelní parodií; tzv. víra v rozum a nedokrvenou morálku, masíruje a decimuje národy a Člověka, a zamotává je v čím dál větší vnitřní i vnější okovy. Lidé cítí se být bez ochrany násilí, jak je jim namluveno, vystaveni napospas. Jistě, zloděj, který jich spoutal na duchu i na těle, je si vědom, že jen lživým míněním (oproti pravdě) může být udržován jeho násilný a lživý stav, – a za odměnu služby, neboť sám by neměl moc, zaplatí si ochotné pomocníčky, kteří ve své hierarchii příživnictví budou v dominovém efektu pokračovat a druhým namlouvat, jak zlí chrání dobré, zatímco krví dobrých naplňují se všude potoky, a zákony podporují ty, kteří těží z bratrovražedné řeže. Ach, jak za přežité se má náboženství, avšak my jsme klesli ještě pod morálku židů, natož tedy abychom se dostali vůbec ke křesťanství! Lidé jsou násilím napospas podrobeni, sami ve vlastním jsou jako na cizím… Světská chytrost však má svoji kostymérii: z vlka se stal beránek a z beránků vlci. Myšlenka konat ve jménu pobloudilých je vždy (jaké překvapení!) více jako myšlenka konat svobodně ve jménu lásky. Myšlenka svobodné organizace (jaké překvapení!) uplatňuje se jen do té míry, není-li vyvrácením samého zla (násilí člověka nad člověkem), dávno již přitom nekorelujícího s naším vědomím. Vštěpují se národnostní city a jejich obrana, jako by ty nevycházely ze srdcí, nýbrž z hlavní pušek a děl. Na této iluzi drží se posledními vlásky apologetika Šelmy. Uznávat nenásilí je věřit v sílu sebe sama, poznané pravdy, bratrství (namísto hamižnosti) a skutečné svobody. Neprotivit se zlu zlem skrze vzbuzenou lásku, vyžaduje vnitřního člověka, odmítajícího konat ve prospěch organisovaného zla (nechť se ono zlo nazývá jak chce) – zříkat se násilí, jehož příčinou je jen lačnost po cizím nejen v jeho nejhrubším projevu – armádě, placených to vrahů, nastrčených primárně na vlastní lid, přísahající v každé době pomatenosti těch, kteří se uvalí v čelo státu či říše – za drobty povýšenosti, nýbrž i lživým společenským hodnotám, postavení, falešnému veřejnému mínění či vlastnictví – udržující jedny v zahálce a druhé v otroctví; tedy zříkat se všeho, co ze života činí mezi lidmi peklo na zemi. Jistě, jak těžko přijímá se nenásilí, je-li život založen na jeho opaku! Aby toho mohl člověk dosáhnout, vyžaduje to od něj onen duchovní „kámen úrazu“: uznávat jediný božský zákon, jímž je pravda, namísto servilnosti vůči zlu! Neboť právě tato servilnost (spíše než nepoznání) je z 99% příčinou všeho nepokoje, zla a násilí, popřením našeho vlastního svědomí, jímž jako ve spojitých nádobách ničíme život (či možnost života) nejen druhým, nýbrž i sobě samým. Musel by být člověk dnes velmi slepý, neřku-li hloupý, aby nevěděl, že veškerá nespravedlnost společenského života, vydržuje se nejen násilím či strachem z násilí (v čemž je organizována), nýbrž především klamným míněním o samém životě (hypnózou) – že právě do tohoto klamného myšlení investují se největší snahy a prostředky obhájců doby temna a děti vykrmují se touto lží od svých plenek. Existuje jen jedno východisko – žitá pravda a láska. Pravda, která je již dávno zapuštěno v našich srdcích (nečinit, co nechceme, aby se činilo nám, známá již od Egypťanů) a láska, která si nic nezadává se sentimentem, jak jsme naučeni rozumět z kázání těch, kteří si založili nedělní živnost skrze Kristův kříž, ale která je ostrá jako gilotina, řešící rozpor dobrého a zlého uvnitř nás samých, tedy stane-li se naše smýšlení nezávislé na pobloudilých hlavách nic netušících o životě, usazených na šíjích, a co hůře v srdcích nás samých. Vezměte těm, kteří pronásledují člověka (považ svou příslušnost, jsi-li ctěn!), naši vlastní víru v ně – a jejich moc, násilí a nespravedlnost v nás ihned pominou. Nepominou-li formálně najednou, přesto bez vyletění jedné včely z roje, jak píše sám Tolstoj, není spásy (Království božího) ani pro člověka ani pro společnost. Proto zamlčuje se pravda (stejně jako tato kniha), neboť ona jediná, nenásilná, nehlučná, má možnost vytrhnout zlo ze svého kořenu. Nikoli násilím, odstraní se násilí, nýbrž pravdou, ba lépe řečeno: vzdáním se pokryteckého života. Pouta na rukou lidí budou existovat do té doby, dokud je lidé sami nesundají (nikoli válkami, demonstracemi či revolucemi – dětskými to hrátkami těch, kteří mají více munice než ti druzí), dokud nebudou pravdu – jako Jedinci – jim již více či méně zřejmou v jejich srdcích, hlásat, a podle ní žít: ze střech svých domovů, z hlasu svého (s)vědomí, z hlasu onoho – „pouhého“ tesaře.
