Pití čaje má v Číně tisíciletou tradici. Podle legendy jeho léčebné a stimulující účinky objevil již někdy kolem r. 3000 př. n. l. legendární císař Šen-nung, zvaný Božský oráč. Historicky doloženo je pití čaje v 12. stol. př. n. .l, v jihozápadní Číně, kde jej i poprvé začali pěstovat. Podle pozdější japonské zenové tradice jako první pil čaj indický mnich Bódhidharma, jenž v 6. stol. přinesl do Číny meditativní buddhistickou školu čchan/zen. Japonští zenoví mniši později uctívali svého mistra obřadným pitím čaje před jeho sochou a významně se tak spolupodíleli na rozvoji čajového obřadu.
Lu Jü (733-804), čínský literát a čajový mistr z období dynastie Tchang, ve své knize Čcha-ťing jako první shromáždil a utřídil všechny tehdejší znalosti o původu, pěstování, sběru, zpracování, přípravě i způsobech pití čaje. Jeho dílo tak sehrálo klíčovou úlohu při formování rafinované čajové kultury, která dnes oslovuje i nás, "západní barbary". Doplněno dobovým komentářem. Přeložila a předmluvou opatřila Olga Lomová.
"
Dlouhodobé požívání čaje dodává člověku sílu a dobrou mysl." (Šen-nung)
Ukázka 5. kapitoly:
Při opékání čajového koláče je třeba dávat pozor, aby nefoukal silný vítr a aby oheň nebyl příliš velký. Jinak se velikost plamenů začne prudce měnit a koláč se pak neopéká stejnoměrně.
Koláč držíme v bambusových klíšťkách a plynule obracíme nad plamenem, dokud se nenafoukne jako krtina a nevyskáčou na něm puchýře jako na zádech ropuchy. Poté jej vzdálíme na pět palců od ohně. Jakmile se lístky v koláči začnou narovnávat a koláč splaskne, dáme jej znovu opékat blíž k plamenům. Koláč předem usušený na ohništi (pej) opékáme tak dlouho, dokud z něj vystupuje pára. Koláč sušený pouze na slunci pečeme, dokud nezměkne.
Pokud byly použity nejjemnější lístky s mladými výhonky a tloukly se ještě za horka, okamžitě poté, co byly spařeny, pak se čajové lístky rozpadnou, ale koncové výhony zůstanou neporušené. Nezničí je ani sebevětší síla, ani sebetěžší hmoždíř. Je to stejné, jako kdybychom v lakované míse chtěli prsty rozmačkat hladké perly - zde také síla v prstech nic nezmůže. Když na výhony v hmoždíři přitlačíte, uhnou, jako by postrádaly pevnou žilnatinu. Když se pak opéká čajový koláč, obliny mladých výhonků vystupují z jeho povrchu jako předloktí nemluvňat.
Opečený koláč se ještě za horka strčí do papírového sáčku, aby z něj nevyprchalo aroma. Po vychladnutí se drtí.
Ukázka 6. kapitoly:
Pernatci se vyznačují tím, že létají, srstnatci se vyznačují tím, že běhají, a hubatci se vyznačují tím, že mluví. Ti všichni žijí mezi nebem a zemí a udržují se při životě tak, že požívají pokrmy a nápoje. Vskutku, pradávná je historie pití nápojů, a pro člověka má zásadní důležitost! Když člověk potřebuje zahnat žízeň, napije se vody. Když touží rozehnat smutek, napije se vína, a když chce zahnat únavu a ospalost, pak sáhne po čaji.
Prvopočátky pití čaje sahají až k bájnému Šen-nungovi. Za vévody Čoua z Lu již byl čaj dobře znám. Pak přišli další, kdo s oblibou pili čaj: za období Letopisů to byl Jen Jing, za dynastie Chan to byli Jang Siung a S'-ma Siang-žu, za dynastie Wu to byl Wej Jao a za Ťinů to byli Liou Kchun, Čang Caj, Jüan Cu-na, Sie An a Cuo S'. Postupem doby se pití čaje šířilo čím dál tím víc a za naší dynastie se již stalo běžným. Dnes se čaj pije v každém domě, počínaje oběma metropolemi na severovýchodě a konče kraji Ťing a Jü na jihozápadě.
Pije se nápoj z hrubého čaje, ze sypaného čaje, z koncových pupenů a z čaje zpracovaného do koláčů. Někdo čaj seká, praží, peče, tluče, ukládá do lahvice nebo do dózy a teprve pak jej přelévá horkou vodou - tak se připravuje takzvaný spařovaný čaj. Někdo zase do čaje přidává cibuli, zázvor, datle, pomerančovou kůru, dřínky a mátu a to vše vaří prudkým varem tak dlouho, až se přísady rozvaří na hladkou kaši, popřípadě během vaření ještě odebírá vrchní pěnu. Takto připravený čaj se podobá spíše kalné vodě v louži na cestě, ale lidé jsou na něj zvyklí - jak absurdní!
Veškerenstvo, jež bere svůj počátek z Nebes, je nekonečně složité a tajemné. Naproti tomu člověk je schopen vytvářet pouze věci jednoduché, bez hlubšího smyslu. A přece i on umí věci dovést k dokonalosti. Jako příklad můžeme uvést obydlí sloužící jako úkryt před nepohodou, která dnes již člověk dokáže stavět velmi dokonalá. Také oděv umí člověk zhotovit velmi dokonalý. Stejně tak potravu, kterou zahání hlad, i alkoholické nápoje dnes člověk již dokáže připravit neobyčejně rafinovaně. Avšak čaj byl až doposud zanedbáván.
Příprava čaje obnáší devatero obtíží: za prvé je to sběr a zpracování, za druhé třídění, za třetí nádobí a náčiní, za čtvrté oheň, za páté voda, za šesté pečení, za sedmé drcení, za osmé vaření a za deváté pití.
Není správné sbírat lístky za pošmourného počasí a sušit je v noci. Není správné posuzovat kvalitu čaje žvýkáním a očicháváním suchých lístků. Není správné používat kotlík, na němž ulpěla chuť skopového masa, ani misky nasáklé rybinou. Není správné k opékání čajových koláčů a k vaření čaje používat aromatické dřevo nebo dřevěné uhlí nasáklé tukem. Není správné brát na vaření čaje vodu z prudkých toků ani ze stojatých tůní. Koláč, který je navrchu upečený, avšak uvnitř je syrový, nebyl správně připraven. Rozdrcený čaj, který má smaragdově zelenou barvu, není kvalitní. Prudké míchání a neobratné zacházení s čajem při vaření ohrožuje kvalitu nápoje. A ten, kdo pije čaj pouze v létě a nikoli i v zimě, nic nechápe.
Pokud připravujeme nápoj z těch nejkvalitnějších, silně aromatických lístků, pak na jeden kotlík stačí dávka jako na tři misky nápoje. Čaje horší kvality užijeme víc, jako na pět misek. Pokud se sejde pět hostů, stačí pro ně připravit onen "třímiskový" čaj. Pokud se hostů sejde sedm, je lépe připravit nápoj pětimiskový. Pokud je hostů šest, lze také připravit třímiskový čaj. Kdyby se nápoje nedostávalo, může šestý host dostat první misku tzv. ťün-jungu, který se odebírá z nápoje na samém začátku a který má nejlepší chuť.
