Studenti, láska, Čeka a smrt
1 / 2
Alja Rachmanovová: Studenti, láska, Čeka a smrt
8. září 1918
Dnes jsem potkala na ulici dceru jednoho inženýra, tu, která se tak líbila našemu docentovi. Vypadala jako smrtka. Zatkli jejího otce i tři bratry, nelidsky je zbili a ve fabrice, kde pracovali, je hodili do roztaveného železa.
Byla to pomsta za atentát na Lenina.
Nemyslím, že by se vyskytlo v dějinách něco horšího než „rudý teror”, jak to bolševici nazývají, a asi už ani nic horšího nastat nemůže. Nejstrašnější přitom je, že bolševici se nestydí za vrahy, kteří zabili tisíce nevinných lidí, ba co víc, jsou na ně hrdí.
Bože můj, copak neexistuje vůbec žádná záchrana z tohoto pekla?
9. září 1918
Do Něgorjelého vyslali trestnou expedici. Sedláci se vzbouřili, protože zatkli jejich duchovního, diakona a učitele.
10. září 1918
Do naší knihovny chodívá i synovec Trockého. Je to drzý čtrnáctiletý spratek, chová se zpupně a vyzývavě. Nikdy se nepostaví do řady, knihy si vybírá nekonečně dlouho, a když někdo něco namítne, řekne:
„Trocký je náš strýc, a když budeme chtít, zlikviduje vás všechny za dvacet čtyři hodin!”
Lidé potom zmlknou a on se prochází z místnosti do místnosti a trousí drzé poznámky. Dnes otevřel jeden starý časopis a uviděl v něm obrázek následníka trůnu. Šel za ředitelem a řekl mu:
„Hle, kde se koná kontrarevoluce! Jen počkejte, napíšu strýci!”
Ředitel strachy téměř omdlel, protože nikdo nepochyboval, že výhrůžky tohoto výrostka je třeba brát vážně.
11. září 1918
Vadim mi dnes řekl, že promluví s mými rodiči, zda by měli námitky, kdyby se stal jejich zetěm. Mí rodiče odpověděli tak, jak jsem předpokládala. Otec řekl:
„Alja může dělat, co chce. Když je to její vůle, ať si vás vezme.”
Matka řekla:
„Chtěla bych, aby Alja dokončila univerzitu. Naše peníze v bance jsou pryč, tak ať si přinese jako věno do manželství aspoň ukončené vzdělání.”
V principu oba souhlasili.
Vadim přišel ke mně, něžně mi políbil ruku a řekl:
„Rodiče souhlasili.”
Jsem Vadimovou nevěstou. Můj ženich však odešel. Kdy ho opět uvidím? Je mi tak těžko. Na rozloučenou mě políbil na čelo. Měl v očích slzy.
12. září 1918
Co mi dnes vyprávěl student Krasovský, to bylo strašné. Jeho otce zatkli před týdnem. Každou noc chodil do městského lesa, aby jeho tělo hledal mezi mrtvolami, které tam vyvážejí. Dnes v noci otce našel. Měl neuvěřitelné štěstí! Byl jen v hlubokém bezvědomí, těžce raněn, ale nikoliv smrtelně. Borja ho přenesl do chaty v lese a bude se tam o něj starat.
Čekisti jsou už líní na to, aby kopali hroby pro popravené sami. Přivedou delikventy z města do lesa, přinutí je, aby kopali, potom je postaví do řady na okraj dlouhého masového hrobu a postřílejí je. Kdo nespadne dovnitř, toho tam vhodí, potom na ně nasypou trochu hlíny a jedou do města pro další oběti. Ti, kteří jsou jen zranění, se někdy vyškrabou z jámy ven, ale nedokáží utéct daleko a tak je nakonec čekisti, jak se vracejí s dalším transportem, zabijí definitivně. Zdá se mi to všechno tak nepravděpodobné, že se mi tomu ani nechce věřit. A přece je to pravda! Je to ryzí pravda! Jsou komunisti ještě lidmi? Ne, ne, nejsou ani zvířaty. Pro nejkrutější, nejkrvelačnější, nejzáludnější a nejzbabělejší zvíře by bylo urážkou, aby ho porovnávali s bolševiky !
„Borjo,” řekla jsem, „proč schováváte otce v lesní chatě? Mohli by ho tam najít. Jak mu tam chcete nosit jídlo, aby vás neviděli?”
„Ano, ano, to je pravda,” odpověděl. „Ale co mám tedy dělat? Otec nemůže chodit, je těžce raněný. A když ho ponesu, každý si toho všimne.”
Otec Borji Krasovského byl mistrem ve slévárně. Jako nadšený sociální demokrat a buřič se nejvíc přičinil o štvaní dělníků v továrně proti inteligenci. Teď pochodil stejně jako Vadimova teta. Prý teď zatýkají hodně anarchistů a sociálních demokratů. Nyní jsou samozřejmě i oni proti teroru.
13. září 1918
Hrůza, která nás obklopuje, je stále strašnější. Dnes noviny Krasnaja gazeta uveřejnily výzvu z 31. srpna, která oficiálně ohlašuje „rudý teror”. Kromě jiného se v ní říká: „Za smrt jednoho bolševika musí položit život tisíc buržujů! Dost bylo ohleduplnosti, smrt buržujům je heslo našich dní! Obyvatelstvo musí být terorizováno!”
14. září 1918
Dnes k nám znenadání přišel Gorbunov. Když ho uviděla matka, padla do mdlob. Přišel se svou manželkou a řekl nám, že bude bydlet v našem bytě, prý slyšel, že se uvolnila otcova pracovna. Gorbunov byl tichý a smutný, těžko uvěřit, že je to stejný muž, který přikázal nabodnout na kůl starce Grigorije. Vyprávěl nám o osudu strýce a tety. Je strašné, co se jim stalo, ale jsme už tak otupělí, že jsme na to téměř nereagovali. Tetu zastřelili jako rukojmí, protože nemohli najít strýce Vasju. Mužici nakonec strýce zradili a Gorbunov spěchal do rybářské chaty, ale Vasja tam už nebyl. Za několik dní našli jeho tělo v lese. Mrtvolu roztrhali vlci. Peníze a cenné věci, které našli v dědečkově domě, si mezi sebe rozdělili tři předsedové Ispolkomu. Čtvrtý předseda – Gorbunov, se svého podílu zřekl se slovy, že nepotřebuje buržujské peníze, chce jen jejich život.
Tohle zvíře teď bude bydlet i se svou ženou vedle nás, oddělený pouze tenkou stěnou!
Náš dům se pro nás stal peklem.
15. září 1918
Borja Krasovský mi s radostí vyprávěl, že se jeho otec rychle zotavuje. Starost mu dělá jen to, kde ho později ukryje.
16. září 1918
Máša nám s pláčem sdělila, že komisařova žena, která u nás bydlí, jí řekla, že duchovního a diakona Voskresenského chrámu pochovali zaživa. Prý řekli něco hanlivého o bolševicích. Máša je velmi smutná, tvrdí, že prý nikdo neuměl tak krásně kázat jako báťuška z Voskresenského chrámu.
17. září 1918
Otce Borji Krasovského přece jen vypátrali. Za jeho smrt může jeho vlastní dcera. Vyprávěla na ulici své nejlepší přítelkyni o tom, jak ho zachránili a schovali v lesní chatě. Náhodou to slyšel okolojdoucí čekista. Ihned děvče zatkl.
Když Borja přinesl do chaty jídlo pro otce, našel na posteli jeho příšerně zmrzačené tělo; znetvořená mrtvola jeho sestry, ubohé dvanáctileté dívky, visela na jednom rameni z háku na stropě. Byla nahá a na nohách měla přivázaná polena. Její tělo bylo pokryté strašnými ranami, pod nehty měla zatlučené hřebíky a měla odříznutý nos.
Borja je ve strašném stavu. Jeho matka se zbláznila.
18. září 1918
Jak se dalo očekávat, zatkli i Borju Krasovského. Jistě už není mezi živými.
19. září 1918
Už si jen šeptáme, protože i v běžných rozhovorech by mohli najít něco, co by svědčilo o kontrarevoluci.
Bydlí u nás člověk, který má na svědomí mnoho vražd. Strašné však je, že vlastně není netvor. Je velmi zdvořilý a ke své ženě se chová něžně. Po službě s ní sedí celé hodiny na pohovce a něžně ji objímá. Někdy si tiše prozpěvuje melancholické písně. Má velmi rád hudbu, vášnivě miluje zvířata. Naše kočky chová hodiny a hodiny v náručí a hladí je. Peníze jsou mu lhostejné, obléká se téměř jako chudák. Věřím, že z dědečkova majetku si nevzal nic. Často slyšíme, jak mu jeho žena vyčítá, že manželky ostatních komunistů jsou bohatě oblečené, zatímco ona se musí oblékat jako dělnice. Rád si vykládá pasiáns. Když se věnuje této mírumilovné činnosti a pod vousy si bručí nějakou písničku, zdá se, jako by jeho svědomí nebylo ničím zatížené, jako by byl úplně bez viny. A přece zabil a nelidsky umučil tolik lidí! Vždy jsem se snažila najít v každém něco dobrého. Teď se často na tento svůj zvyk zlobím. Rozčiluje mě pouhé pomyšlení na to, že by se někdo mohl třeba jen pokusit v Gorbunovovi hledat něco dobrého. Jsem z toho zoufalá.
21. září 1918
V celém městě se mluví o zastřelení prodavačů v kooperativu. Byly to samí bezvýznamní úředníci, kteří neměli s buržoazií ani v nejmenším nic společného. Nikdo si neumí vůbec představit, čím by se asi tak mohli provinit.
Teď už se stala i pouhá chůze po ulici činností, při které se člověk nemůže zbavit strachu. Bolševici zavedli novou módu. Každou chvíli obklíčí nějakou ulici, divadlo nebo kino a každému kontrolují průkazy. Když něco není v pořádku, okamžitě se zatýká. Dnes jsem se dostala do takovéto nepříjemné situa¬ce i já. Byla jsem právě v městském parku, když jsem slyšela, že ho obklíčili. Všichni vyděšeně utíkali k východu, ale tam už stáli čekisti a žádali od nás průkazy.
„Vaše doklady,” řekl mi mladý čekista s radostným úsměvem, jako kdyby byly Velikonoce. Podala jsem mu studentskou legitimaci a pracovní průkaz z knihovny. Usměvavý, růžolící čekista se na mě stále díval. Průkazu nevěnoval jediný pohled. „Váš průkaz není v pořádku, musíte s námi!” řekl.
„To není pravda, je v pořádku!” zakřičela jsem nahlas a zmocnil se mě smrtelný strach.
„Ne, ne, něco není v pořádku, budete muset jít s námi!” odpověděl klidně a po tváři se mu rozlil chlípný úsměv. Strachem jsem oněměla, nohy mi ztěžkly. Vtom přišel druhý čekista, podíval se na moje doklady a řekl:
„Všechno v pořádku, můžete jít!”
Mladý čekista se na toho druhého rozzlobeně podíval a chtěl oponovat, já jsem však využila situace a bleskově jsem zmizela.
1. října 1918
Zatkli Marusju Běljajevovou, protože se spletla v několika slovech ve služebním telegramu.
4. října 1918
Marusju Běljajevovou zastřelili. Prý v telegramu zaměnila slova úmyslně, aby prokázala bílým nějakou službu. Ubohá Marusja! Proletářka! Ruka proletariátu zabila jejího muže a potom i ji. A vůbec... Stále se mluví o tom, že čekisti masově střílejí i dělníky.
5. října 1918
Jsme tak unavení, utrápení... vyhládlí... Existuje vůbec ještě někde nějaká zem, kde se dá žít, prostě žít, kde se člověk nemusí každou vteřinu bát, že ho umučí, zabijí, utýrají? Jsou ještě někde lidé, kteří se mohou do sytosti najíst? Lidé, kteří mohou říci, co si myslí?
Jekatěrinburg je už v rukou bílých! Ach, jak jen čekáme na osvobození! Jen jestli přijde. A když ne, co se stane potom? Jak dlouho to ještě vydržíme?
25. října 1918
Den revoluce. Město je plné rudých vlajek. Demonstrace, projevy. I my jsme tam byli, všichni se musí zúčastnit. A lid mlčí.
28. října 1918
V našem městě je mezi inteligenty už jen velmi málo rodin, ve kterých bolševici nikoho nezastřelili. Smutek se však nenosí. Je přísně zakázané nosit smutek po obětech teroru.
29. října 1918
Zatkli starého duchovního z nedaleké vesnice a přivedli ho do Ispolkomu. Zanedlouho se před budovou sešel dav mužiků z vesnice a požadovali, aby jim báťušku vydali. Čekisté neodpověděli, zato začali do davu střílet. Na místě zůstalo ležet několik mrtvých, mezi nimi ženy a děti. Mužici se rozutekli, ale byli tak rozzlobení, že po cestě několik vojáků doslova roztrhali na kusy. Báťušku zastřelili a do vesnice vyslali trestní komando. Část obyvatel postříleli, ostatní, i ženy, pobili nagajkami z ostnatého drátu. Takovéto nagajky v rukou mužů dokážou už při prvním úderu servat z těla oděv i s kusy masa.
Mužici jsou zoufalí. Říkají, že za cara se jim ani zdaleka nedělo takové bezpráví jako za sovětského režimu.
2. listopadu 1918
Zavedli všeobecnou pracovní povinnost. Všichni musí pracovat. Všichni členové naší rodiny pracují, i mé mladší sestry, ale ani to nás nechrání před hladem. Už dávno jsme zapomněli, jak chutná cukr, mnozí teď pijí čaj se sacharínem, ale já ho mám raději neslazený, protože sacharín chutná jako med. No ovšem, čaj! Z toho zůstalo už jen jméno. Abychom zabarvili horkou vodu, používáme všechno možné, třeba malinové a jahodové listy nebo smaženou mrkev. Živíme se téměř výhradně bramborami, sehnat mléko je nadlidský úkol. Naše sou¬sedka šla dvacet verst do vesnice, kde vyměnila svůj prsten za tři a půl litru mléka. Když šla doma nahoru po schodech, uklou¬zla a láhev s mlékem se rozbila. Zdálo se, že od žalu přijde o rozum.
Pomalu vykopáváme všechny naše cenné věci a jednu po druhé je vyměňujeme za potraviny.
6. listopadu 1918
Propustili továrníka Laptěva. Zařídil to jeho syn, funkcionář komunistické strany. Řekl svému otci, že buržuje jako společenskou třídu je třeba zničit, přičemž je úplně jedno, zda spáchali trestný čin, nebo ne. Tentokrát však udělá výjimku: „Otče, vy jste buržuj, proto bychom vás měli zlikvidovat. Ale vzhledem k tomu, že jste můj otec, vás necháme žít!”
15. listopadu 1918
Na univerzitě se už několikrát stalo, že přednášející profesor omdlel hladem. Vědci zkrátka nejsou stvořeni pro praktický život. Přežít se dá pouze tak, že člověk umí sehnat jídlo. Ale náš docent se má jakž-takž dobře, vzhledem k okolnostem. Jekatěrina Pavlovna dělá všechno, co je v jejích silách, aby pro něho něco sehnala. Ve vzdálenějších vesnicích mění cenné věci, aby měl co na oběd.
18. listopadu 1918
Valja Rogošnikovová dnes ráno při přednášce omdlela. Když se probrala, ukázalo se, že už téměř čtyři dny nic nejedla.
19. listopadu 1918
Na univerzitě se už netopí. Studenti a studentky sedí na přednáškách ve válenkách, kožiších a rukavicích. Přesto nikdo nevynechá ani jednu přednášku. Studium v těchto časech je už i tak bezpříkladným hrdinstvím!
20. listopadu 1918
Dnes nám rozdávali v knihovně dotazníky. Mezi mnohými otázkami byla i tato: Ve které straně jste? Když někdo napíše jinou než komunistickou, je zatčen. V úřadě, kde pracuje moje sestra, někdo uvedl sociálně-demokratickou stranu. Brzy ho odvedli a od té doby o něm nikdo neslyšel. Všichni teď píšeme: Nejsem v žádné straně, sympatizuji však s komunistickou. Na otázku Proč? odpovídáme: Protože jí jde o dobro našeho národa. Takhle vlastně mají komunisti černé na bílém, že jejich stranu každý schvaluje. Ve skutečnosti však režim každý proklíná, samozřejmě kromě samotných členů strany, kterým se daří výborně.
21. listopadu 1918
Už si neumíme ani představit, jaké to je mluvit jinak než šeptem, uléhat ke spánku bez oděvu, jaké to je přežít třeba jedinou minutu bez strachu, že nás někdo zastřelí.
Copak jsou ještě na světě lidé, kteří jedí bílý chléb a cukr, skutečný bílý cukr?
22. listopadu 1918
Předevčírem zatkli železničního zřízence Andrejeva. Nejdříve pět hodin prohledávali jeho byt, potom se ukázalo, že došlo k omylu, protože domovní prohlídku měli dělat u inženýra Andrejeva. Když chudák železničář protestoval, odpověděli mu:
„A není to jedno, jestli jste železničář nebo inženýr? Brzy bychom vás zatkli tak jako tak!”
Oba včera zastřelili, železničáře i inženýra.
Je přímo ďábelské, že rodinným příslušníkům většinou ani neřeknou, co se s jejich milovanými stalo. Jeden den jim oznámí, že zatčeného převezli do nějakého města, druhý den zas řeknou, že do jiného. Až se potom rodina dozví, že je už dávno mrtvý. Jak se tomu teď říká, byl zlikvidovaný.
23. listopadu 1918
Dnes jsem potkala na ulici mou milou paní učitelku matematiky Juliji Michajlovnu Zdravosmyslovovou. Vypadala strašně, zestárla o deset let. Zatkli ji, bili a vytrhali jí téměř všechny vlasy! Potom, co ji několik mladých čekistů znásilnilo, ji odvlekli do městského lesa, kde ležely mrtvoly popravených, přikázali jí, aby si klekla, zavázali jí oči a vystřelili. Byl to slepý náboj. Když se vzpamatovala, řekl jí čekista Tanov se smíchem: „Tak, to je trest za to, že jste dala mé dceři jedničku!“
Chce jít do Moskvy a stěžovat si, já jsem jí však radila, aby to nedělala, aby dokonce ani nikomu neříkala, že to má v úmyslu. Kdyby se to dostalo do uší Tanovovi, ten by se už postaral, aby se do Moskvy nedostala.