Drakova přísaha
1 / 2
Přistoupil k ní a dřepl si. Zvolna, s posvátnou úctou se dotkl její tváře. Doopravdy jeho ruku necítila, ale z jeho blízkosti se jí stejně zadrhl dech. „Znám tě, protože jsi má jediná a já jsem zas tvůj jediný. Anastasio, podívej se mi do očí. Pověz mi po pravdě, co v nich vidíš.“ Musela uposlechnout. Neměla na vybranou. Jeho pohled ji hypnotizoval, jako ostatně vše na něm. Zahleděla se mu do očí a v tom, co tam spatřila, se zcela ztratila: laskavost a síla, zásadovost a smysl pro humor, moudrost a láska, nelíčená, bezvýhradná láska. V těch očích Anastasia rozpoznala vše, co si kdy přála v nějakém muži najít. „Vidím upíra, kterého bych mohla milovat,“ odvětila bez váhání. Potom spěšně dodala: „Ale jsi bojovník, to je zjevné, a já nemůžu –“ „Vidíš upíra, kterého miluješ,“ přerušil ji, naklonil se k ní, položil jí dlaň na tvář a přitiskl své rty k jejím.