Terry Jones ve svém veskrze uspokojivém a naprosto matoucím románu, založeném na námětu a spolupráci s Douglasem Adamsem, obšírně a s chutí vypráví nezapomenutelný příběh o mezigalaktickém putování, odehrávajícím se kdesi v nejvzdálenějším vesmíru. Vyprávění o bláznivé vesmírné honičce, které se nadšeně účastní humanoidi z planety Blerontis, pozemšťané, Yassakané, roboty nevyjímaje, je natolik chaotické, že čtenář musí neustále tápat, v jaké realitě se nalézá a jak z toho, u všech ufonů, ven.
Ve středu galaxie se početná civilizace na planetě Blerontis připravuje na událost nevídaných rozměrů: vypuštění největší, nejúchvatnější a technologicky nejvyspělejší vesmírné lodi, jaká kdy byla postavena - Titanicu, „lodi, které se nemůže naprosto nic stát“ a jejíž sláva pronikla do všech spirálových ramen galaxie. V tomto zázraku, který pozemšťanům nejspíše připomínal excentrický mrakodrap a Tutanchamónovu hrobku zároveň, by ovšem méně provinční diváci nepochybně poznali uměleckou pečeť Leovina, nejslavnějšího architkta v galaxii. Právě vytvoření vesmírné lodi Titanic je vrcholem jeho kariéry. V noci před prvním startem, při kterém má být loď vypuštěna ze startovací rampy, aby o několik dnů později vyzvedla první pasažéry pro svůj panenský let, bloumá Leovinus po lodi, aby se naposledy pokochal svým výtvorem. S narůstajícím zděšením začíná nalézat odbyté a nedokončené práce, které jsou v nepořádku: nefunkční kybersystémy, chybně naprogramovaní roboti, co více škodí, než slouží...
Jak se TOHLE mohlo stát?
A jak se TO mohlo stát, aniž o tom věděl?
U Pangalinu! Tady něco nehraje!
A druhý den? Nádherná loď, vznešeně a velkolepě vylétá, nabírá rychlost, maličko se zahoupá, mírně se zakymácí, pak se prudce natočí, ale těsně předtím, než stačí napáchat rozsáhlé škody, dochází k BTSE (bezdůvodnému totálnímu selhání existence). Během pouhých deseti vteřin se loď ocitá v totálním chaosu a zdá se, že jakákoli pomoc je marná.
Ovšem náš příběh teprve začíná...
