Autor v úvodu píše: „Prožívajíce mauthausenské peklo, slíbili jsme si, že kdo je přežije, vylíčí, z jakých obětí rostla svoboda evropských národů a svoboda naší vlasti. Těmito vzpomínkami plním svůj slib. Nosil jsem je v paměti tři roky. Kdybych byl událostí sám neprošel, snad bych si myslel, že je líčení scén mauthausenských nadsazeno, že neodpovídá pravdě a skutečnosti. Bohužel musím přiznat, že prožitá utrpení byla mnohonásobně větší a že mé vzpomínání je po časovém odstupu až příliš klidné a ovšem neúplné.“

Tyto věty mi nedaly oddechnout až do úplného přečtení celé jeho výpovědi. Jako vydavatel jsem hledal informace o panu Littlochovi a jeho rodině. Pokud byly mé stopy správné, zjistil jsem pouze to, že po válce ještě nějaký čas učil. Příbuzné či známé jsem nedohledal, vím, že byl veden jako osoba, která se z koncentračního tábora vrátila. Chci, aby tato kniha byla vzpomínkou a uznáním těch, kteří si takové životní peklo museli prožít.