Verbální komunikací jsme se my lidé výrazně povýšili nad ostatní živočichy. Prvotní dorozumívací schopnost beze slov jsme si však uchovali, a proto je třeba mít stále na vědomí, že se svým okolím komunikujeme (mluvíme), aniž bychom otevřeli ústa. Výmluvněji, než bychom si přáli, rozdáváme informace mimikou (výraznou roli hrají oči), gesty (nejnápadnější jsou ruce) i celkovou polohou těla. Verbální komunikace bez "řeči" těla není možná. Obě mají svá pravidla a zákonitosti, které bychom měli nejen znát, ale také je respektovat. Základní role připadá mateřskému jazyku, bez něhož nedokážeme myslet; dávno jsme ztratili schopnost myslet v obrazech. Platí – jak dokonale ovládáme jazyk, tak myslíme a naopak. Současný vztah k jazyku je obecně ledabylý. Je to velká chyba, víme-li, jakou sílu má slovo: může být lékem, pohlazením, nadějí, ale také může ublížit, v krajním případě i zabít.
V ústech lékaře (také každého z nás) by mělo být stejné jako skalpel v rukou chirurga – předem promyšlené, přesné, léčivé, nadějeplné. Snadné to není, ale všemu se lze naučit, známe-li psychologii osobnosti, jazyk a vládneme-li dobře mluvidly. Když přidáme vůli a čin, přestanou si pacienti stěžovat na nedostatečnou komunikaci v našich zdravotnických zařízeních. Touto knížkou bychom k dovednosti komunikovat s pacienty rádi přispěli. Ale i pacienti potřebují smysluplně mluvit se svým lékařem. I na ně jsme při psaní mysleli. Pohodlně se posaďte a pozorně čtěte.
