Rozkladem rozleptaná společnost dneška se sesouvá. K degradaci. K marasmu. K úpadku. Jak černí hadi se navrací nálady fin de siècle. Znovu zažíváme onen valčík hédonické zhýralosti a nechutného barbarství. Znovu se bojíme, že nevyjde slunce a místo toho nás zpraží déšť pekelného ohně.
Není tedy překvapením, že i v dnešní době se objevují poslové zmaru a zatracení ve formě novodekadentních poetů. Tito apokalyptičtí kameloti pějí o nihilismu, marnosti a prázdnotě. Bouří se proti zbytku společnosti nastavujíce jí ve svých upadlých verších zrcadlo. A není to věru pěkný pohled.
A jaké jiné by měly být fikční světy těchto nepožehnaných apoštolů než plné mokvajících zdechlin, sadistické perverze a rozlámaných monstrancí? Vždyť kulisy vezdejšího světa nejsou nic než rozvalinami Sodomy. Novoúpadkáři pochopitelně těží své aluze z údobí konce 19. stol., kdy civilizace klečela nad bezedností vránočerné propasti.
Někdo by mohl namítnout, že dekadence je dávno mrtvý směr, který v moderním básnictví již nemá místo. To je však velká mýlka, neboť otvor ve hrudi současné poesie nelze přehradit jiným poklopem než právě dekadencí! Všechny kdysi nezbytné estetické znaky (rým, rytmus a forma) byly amputovány postmodernou a zůstalo jen torso, čekající na návrat těchto svých údů. A právě současný hřbitov všech ideálů, kdy Nietzche vítězí nad Bohem, je tou nejúrodnější půdou, z níž po vzoru sklenobýlu opět raší temná poupata (neo)dekadence!
Dekadence je jedním z nejpřirozenějších existenčních principů. Ve fénixovských cyklech zániku a opětovného zrození nás vede k přehodnocení současných heretických hodnot. Ve své nelítostné výhni separuje manu pravdy od strusky falešných model harpagonského mamonu a měšťáckého pokrytectví. Současně neudržitelný stav civilizace otevřel stavidla tomuto fenoménu. Vyslyšte tedy toto infernální evangelium a nechte zaznít zpěvy těch, kteří byli povoláni samotným Osiridem, aby spojili agonii svých duší v jedno, neboť je posláním básníků čeřit vlny apatického ticha…
K. P.(editor)Autorský kolektiv:
- Ondřej Calta (1989) „Mé básně jsou pro mne malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalívám, aby mi srdce nežral.“
- Daniel Burger (1977) „...věčně nespokojený slepý malíř...“
- Jolana Ševčíková (1990) „Ano, stále studuji,...“
- Pavel Martinec (1986) „K dekadenci se vracím s oblibou dodnes, okouzlen expresivitou výrazu.“
- David Mareš (1981) „Minulost má, ta je nudná: chtěl jsem výš a byl jsem u dna.“
- Jan Mikeš (1989) „Pro moji tvorbu je charakteristická jen její vysoká kvalita, a jakási nenucená skromnost autorova čišící z jednoho každého geniálního řádku.“
- Jiří Feryna (1994) „Zádumčivý Havran, bloudící temnými mraky, křičící za bouří po smyslu života“ - dle L.Pojarové.
- Kamil Princ (1987) Piják absinthu.
mlady, mladi, osobna, osobni, lyrika, lyricka, poezie, ceska poezia, sucasna, soudoba, soucasni, cesky, autor, poet, sbirk, vice autoru