„Vydarený románik “Taroky” je postmoderne experimentálny a eklektický (ironický, hrajúci sa s jazykom, výrokmi, citátmi, historickými postavami i literárnymi štýlmi) a zároveň tradičný a kultúrne kontinuálny (archaický jazyk, historická kontinuita vývoja, dobové dokumenty a citáty). Taroky môžu byť symbolom štylistickej i myšlienkovej ukotvenosti slovenskej kultúry v Európe.“ (Igor Zmeták)
„Taroky sú možno tým, čo by si z Kadlečíkovho pera už v roku 1988 rád prečítal s ním osudovo spriaznený Ludvík Vaculík: “Ale řeknu Ti: při čtení Tvých besednic napadlo mi párkrát, jak by z Tvé ruky zněla povídka, i delší, asi? Když ta svévolnost, zdánlivá, lépe řečeno měnění zákonů dle vlastní hlavy, a ty “deformace” by musely postihnout nejen věty a odstavce, a vlastně formu, nýbrž celý příběh, postavy a všecko ostatní, nevím ani sám co! (Vznikla by přirozená bizarnost!)” Ale Taroky sú iste aj hľadaním autorovej (európskej) identity a podľa môjho názoru i jeho osobným vysporadúvaním sa s literárnou postmodernou – v tomto zmysle je to asi jeho najexperimentálnejší text.“ (Rudolf Jurolek)
„Ako peniaze sa míňajú dni, letia čo oblaky preháňané vetrom. Ich tok je rýchly, sťaby vlna na vode, a ako tá nevráti sa, tak dni neprídu naspäť nikdy, je to akési asymetrické. Okolo ešte šumí, šustíl oneskorený motýľ, nedokonalý letúň, taký verný obraz žitia nášho. Ešte aj po tej večnej oblohe letia splašené nočné meteority, vrah hviezdy sa čistia. Ale to býva veľmi málokedy.“ (Ivan Kadlečík)