Působivý příběh svačinářky Jarmilky z kladenské Poldovky padesátých let minulého století, kde se tehdy setkávali dělníci z povolání, dělníci z donucení i vězni.
Původní verze povídky z roku 1952.
Psal se rok 1949 a do národního podniku Obchodní domy dorazila budovatelská kampaň „70 000 do výroby“. Pětatřicetiletý svobodný právník JUDr. Bohumil Hrabal měl zrovna svého kancelářského života tak akorát a rozhodl se změnit sám sebe tím, že změní svoji životní pozici. Nastupuje tedy k tavicím pecím oceláren SONP Kladno. Za půl roku také definitivně mění svůj podnájem v Jáchymově ulici na Praze 1 za bývalou kovářskou dílnu v Praze-Libni, v ulici Na Hrázi čp. 326. Novelu Jarmilka natloukl Hrabal do psacího stroje bez háčků a čárek v roce 1952. Každý den vstával v půl čtvrté ráno a jezdil do hutí na Kladno, odpoledne se vracel zpátky, aby pak spolu s přáteli vedl řeči o umění, o literatuře, aby na dvorku před svým bytem psal oslněný sluncem, chodil se koupat do Vltavy nebo v zimě topil dřevem v kamnech a pak do noci pil pivo za pivem. Z právníka, básníka, ovlivněného surrealismem, se stal dělník, spisovatel nové poetiky. Posluchač a zapisovatel hovorů lidí, reportér fabriky. Ale zbytečně přesný, zbytečně syrový. Novela ze skutečně dělnického prostředí nebyla raději puštěna do prvního vydaného souboru Hrabalových povídek Hovory lidí v roce 1956. Cenzura Jarmilku v plné síle a beze změn nepustila ani později. Poprvé se tak v původní verzi objevila až v roce 1992 jako součást vydávaných Sebraných spisů Bohumila Hrabala v nakladatelství Pražská imaginace.
