Madeleine Albrightové nebylo ještě ani dvanáct, a už na vlastní oči viděla několik dějinných dramat — nacistickou okupaci rodného Československa, bombardování Londýna, kam se její rodina uchýlila do exilu, vítězství Spojenců ve druhé světové válce, vzestup komunismu a počátek studené války.
V
Pražské zimě nyní Madeleine Albrightová líčí právě těch bouřlivých dvanáct let. Vychází přitom z někdejších dětských zážitků i ze své politické a akademické erudice, mísí rodinné vzpomínky a písemné dokumenty se záznamy aktérů tehdejšího dění a předkládá čtenářům působivou dějinnou fresku i niterné svědectví. Tyto dva póly jejího vyprávění se neustále doplňují i svářejí: autorka zkoumá minulost z hlediska nadčasových dilemat a zároveň vypráví velice osobní příběh s univerzálním dopadem.
Kniha zavede čtenáře z Pražského hradu do londýnských protileteckých krytů, z bezútěšného terezínského ghetta na zasedání předních světových státníků; Madeleine Albrightová se tu zamýšlí nad svým židovským původem, o němž se dozvěděla až ve zralém věku, rozebírá komplikovanou českou historii i nelehká mravní rozhodnutí, s nimiž se musela vyrovnávat generace jejích rodičů. Na základě svědectví současníků ukazuje, jak byly miliony obyčejných lidí vytrženy z rodinného prostředí a ocitly se v rolích exilových vůdců, odbojářů i kolaborantů, obětí i vrahů. Tyto nesmírně složité dějinné události jsou přitom utvářeny pojmy, jejichž smysl si člověk osvojí už v dětství: strachem, důvěrou, přizpůsobivostí, hledáním vlastní identity či vnímáním rozdílu mezi dobrem a zlem. „Nikomu, kdo byl na světě mezi lety 1937 a 1948,“ píše Madeleine Albrightová, „nebyl cizí hluboký smutek. Zahynuly miliony nevinných a na jejich smrt se nikdy nesmí zapomenout. Ztracené životy už dnes nenahradíme, máme však povinnost zjistit co nejvíce o tom, proč a jak se to všechno událo.
